Vespa Balkan Trip 2017 (7. díl) – Rovinj -> Alpy -> Praha

Nic netrvá věčně a i ty tři dny v Rovinji utekly jako voda v moři. Zase jsme balili a chystali se na cestu. A i když byla – podobně jako před rokem – cesta domů naplánovaná na tři dny, pro nás už to pocitově byl návrat. Už žádné moře.

Den 22
Čtvrtek 10. 8. 2017 – Rovinj -> Brezje

Nějak jsme se oba vzbudili v 5 ráno, ale ještě jsme usnuli a definitivně vyloupli oko až v půl osmé. Naložili jsme vespy a asi v půl jedenácté se rozloučili s Aleksem. Směr: Slovinsko.

Neradi jezdíme opakovaně po stejných trasách, přijde nám to škoda. Tak jsme tentokrát naplánovali západnější cestu (minulý rok jsme jeli přes Lublaň, Maribor, Štýrský Hradec a Vídeň), víc si užít slovinské i rakouské Alpy. Vlastně jsme chtěli hodně na západ – na řeku Soču a horu Mangart. Podle předpovědi ale v téhle části Slovinska mělo hodně pršet a teploty jen kolem osmi stupňů, tak jsme se rozhodli přeci jen Triglavský národní park objet raději z východu.

Jen 30 kilometrů za Rovinjí nás chytla první bouřka. Byla ale taková letní, tak jsme poobědvali guláš a jeli dál. Jako navigaci jsme z nějakého důvodu (asi časové úspory) tentokrát nepoužili Sygic, ale Google. A ten se nám postaral o dobrodružství.

Na severu Chorvatska
Na severu Chorvatska

Časová úspora to nebyla rozhodně, pohodlí už vůbec ne. Zato jsme si užili Chorvatsko i Slovinsko s těmi nejromantičtějšími pohledy. Google nás táhnul vesničkami, skoro polňačkami, nahoru, dolů, byla to nádhera. Ale ponaučení z toho plyne, že Google neřeší nezpevněné cesty a v Zakarpatí ho určitě nepoužijeme, tady by to mohlo být o přežití. Google navigaci tedy pro poznávání a romantiku, pro rychlost, pohodlí a jistotu rozhodně Sygic. Naopak teď v létě, kdy je Praha rozkopaná a pouzavíraná každý den jinak, je po městě lepší Google, který reaguje svižněji na změny.

V půl druhé jsme už byli ve Slovinsku, počasí bylo krásné a s časem nebyl problém. V Postojné jsme si dali kafe (Jirkův pohon) a nějakou sladkost (Lídin pohon), vybrali docházející eura a pokračovali na sever.

Bylo dusno. Cesta krásná s malým provozem, Slovinsko je na motorkách vždycky zážitek. Pak se ale strhla hodně silná bouřka, naštěstí jsme stihli natáhnout nepromoky, ale i tak v tom nešlo moc jet. Jako vždy jsme apkou nejbližší kemp, byl hned v obci. Vypadalo to, že tu zůstaneme, ale pak bouřka přešla a my si jen vypili horký čaj a pokračovali. Od rakouských hranic jsme přece jen byli ještě dost daleko a chtěli jsme je ten den přejet. Náš cíl byl Klagenfurt am Wörthersee.

Slovinsko - nezůstali jsme, jedeme dál
Slovinsko – nezůstali jsme, jedeme dál

Google nás zase vytáh na nádherné horské projížďky, ale taky to trvalo, s přicházejícím večerem padla zima a cesta místy připomínala offroad. Samé stoupání a klesání, krásné výhledy, jak jsme se blížili k hranicím, byly hezčí a hezčí. Blížila se devátá hodina a nám už byla taková zima, že jsme skončili v kempu Turistična kmetija Hribar v Brezje, asi 20 kilometrů od hranic. Sotva jsme postavili stan, přišla tma.

Kemp byl hezký, domluva s majitelem probíhala v česko-slovinštině, starý pán zavzpomínal na Prahu v osmašedesátém a doporučil nám místní vyhlášenou horskou vodu. Byli jsme zmrzlí a hladoví a když jsme šli do kuchyňky aspoň na horké kafe a čaj, našli jsme v lednici jídlo s lístkem, ať ho sníme, že už ho někdo jiný nepotřebuje. Ne zbytky, docela velká neotevřená balení sýra a párků. Párky nebyly vůbec dobré, ale co víc jsme si v tu chvíli mohli přát.

Den 23
Pátek 11. 8. 2017 – Brezje -> Irdning

Až ráno jsme zjistili, na jak kouzelném místě jsme se včera upíchli na noc. Bylo ještě hodně brzy, trochu frišno, ale jinak hezky a my se šli projít po Brezje. Vesnička je krásná, dominantou je tu ale bazilika Marije Pomagaj, největší poutní kostel v zemi a jedna ze dvou slovinských bazilik. Ročně sem zavítá 400 000 poutníků a v roce 1996 ji navštívil papež Jan Pavel II., jehož sochu najdete hned u kostela. Prostor před bazilikou navrhl Jože Plečnik, jehož práci známe dobře i z Prahy. Dali jsme si tu ranní kávu a šli balit.

Brezje, žebřiňák
Brezje, žebřiňák
Chaloupky v Brezje
Chaloupky v Brezje

Sbalili jsme a strhla se silná bouřka s krupobitím. Bagáž jsme schovali pod stříšku, vespy pod celtu a čekali. Bouřka přešla celkem rychle, ale Jirkovi nešla nastartovat vespa. Nějaký Němec kvůli nám přehrabal půl karavanu, než úplně vespod našel startovací kabely. Jirka se pak maličko styděl, když zjistil, že si jen vypnul červené „emergency“ tlačítko a odpojil tak vespu od elektřiny 🙂

Ljubelj Pass

I přes tato zpoždění jsme vyráželi kolem desáté, k hranici jen asi 20 kilometrů. Hranice mezi Slovinskem a Rakouskem tu prochází tunelem Ljubelj (německy Loibltunnel). 1570 metrů dlouhý tunel ve skále tu nahrazuje od roku 1967 zavřený hraniční průsmyk Ljubelj (Loibl) Pass, nejstarší a jeden z nejkrásnějších v Evropě. V jeho těsné blízkosti je památník obětem Mauthausenu. V těchto místech býval jediný slovinský koncentrační tábor, pobočka tábora v Mauthausenu. Vězni z tohoto tábora během války pracovali spolu s civilními dělníky na novém tunelu. Ti, kteří nebyli schopni práce, prý byli do Mauthausenu posíláni k likvidaci.

Projeli jsme kolem památníku a v minutě se změnilo počasí. Hora, kterou vede tunel, se téměř celá zahalila do mraku a spustil se další prudký déšť. Nevěděli jsme přesně, kde jsme, jak je tunel dlouhý a co nás čeká za ním, tak jsme rychle upíchli vespy na parkovišti před tunelem a přečkali bouři v duty-free obchodu, kam jezdili Rakušané na otočku pro kartony cigaret a další zboží.

Bouřka v Ljubelj Pass
Bouřka v Ljubelj Pass
Ljubelj Pass po bouřce
Ljubelj Pass po bouřce

Projeli jsme tunelem a hned pod ním zastavili u stanoviště hraniční kontroly. Rakouský celník nám řekl, ať „jedeme opatrně, že je to mokré“. My řekli jasně, díky a … za půl minuty už jeli zase s očima navrch hlavy… strmé klesání, zatáčky a mokrý asfalt… koně s vozem by nás předjely 🙂

Pár kilometrů za rakouskou hranicí
Pár kilometrů za rakouskou hranicí

A za dvacet minut už jsme zase byli někde na kopci a užívali si sluníčko. Průjezd Alpami vypadal pak pořád takhle. Když bylo teplo, byla to nádhera, pak jsme museli přejet nějakou horu, kolem nás lyžařská střediska a zima.

Rakousko, vesnička mezi horami
Rakousko, vesnička mezi horami

Teploty se střídaly podle nadmořské výšky celý den. Jeli jsme celkem pomalu a byli unavení, najednou jsme s láskou vzpomínali na balkánská vedra.

Rakousko vysoko v horách
Rakousko vysoko v horách
a zase v nížině pod Alpami
a zase v nížině pod Alpami

Večer už byla zima k nevydržení, tak jsme zase našli kemp. Naštěstí je jich všude dost. Náš kemp v Irdningu měl nezapamatovatelný název Ferienanlage Im Dörfl anno 1873. Majitelka odhadla stupeň naší prochladlosti a podala nám na uvítanou dvě malé lahvičky nějakého šnapsu. Mluvila jen německy a mluvila hodně, její manžel mluvil anglicky a mluvil málo. Lídu naložili do elektrického golfového vozítka a projeli s ní kemp, ať si vybere místo pro náš stan.

v kempu pod Alpami
v kempu pod Alpami

Bylo po dešti a některé parcely byly rozmáčené. Jinak nám bylo upřímně jedno, kde se vyspíme.

Fakt nám byla zima
Fakt nám byla zima

Kemp měl vlastní hospůdku, chvíli jsme tu poseděli, poslechli si  v němčině Včelku Máju a další podobné hity a zapadli do pelechu. Stan byl celý olezlý slimáky, jak jsme otevřeli, napadalo jich pár i dovnitř. Trochu nechutná noc…

Ještě ráno byli na stanu slimáci
Ještě ráno byli na stanu slimáci

Den 24
Sobota 12. 8. 2017 – Irdning -> Mauthausen -> Praha

Poslední den naší cesty. Vstali jsme v sedm, šli na kafe, zbavili se zbytků slimáků a začali balit. Na cestu jsme doplnili přímo z pramene místní alpskou vodu.

ráno v kempu, balíme
ráno v kempu, balíme
a sušíme
a sušíme

Počasí nám přálo a v cestě už nebyly žádné vyšší hory, Alpy začaly pomalu ustupovat. Jelo se krásně a svištělo to. Taky muselo, chtěli jsme se dnes dostat domů za každou cenu. Pořád se ale střídalo počasí, jeli jsme chvíli a už zase natahovali nepromoky. Což nebyl malý cíl, před námi bylo skoro 400 kilometrů, z části pořád ještě v horách.

Mauthausen

Městečko Mauthausen leží asi 60 kilometrů od našich hranic. Tady jsme naposledy přejeli Dunaj, v těchto místech ještě ne moc široký, najedli se a když už jsme tu byli, udělali jsme si malou zajížďku do bývalého koncentračního tábora.

na obědě v Mauthausenu
na obědě v Mauthausenu

Překvapilo nás, s jakou velkorysostí je tenhle památník hrůzy pojat. Kdyby to neznělo hloupě, řekli bychom, že se nám tu líbilo.

Památník Mauthausen
Památník Mauthausen
Památník Mauthausen
Památník Mauthausen

Českou hranici jsme přejeli po šesté večer, načerpali benzín, kafe a snickersku a letěli domů. Další kafe jsme doplnili na pumpě pár desítek kilometrů před Prahou a po půl desáté jsme jako králové přijeli po Strakonické na Smíchov. V deset jsme byli doma na Vinohradech. Totálně utahaní, ale …. to se nedá popsat 🙂

Doma včetně bagáže
Doma včetně bagáže

Cesta, kterou jsme nazvali Vespa Balkan Trip 2017, trvala celkem 24 dní, ujeli jsme 3800 kilometrů, včetně Česka projeli 10 zemí.

Bylo to náročné, většinu času jsme trávili na cestě a většinu toho, co jsme viděli, jsme viděli jen ze sedel našich vesp. Potkali jsme ale hodně zajímavých lidí a aspoň letmo navštívili místa, na která bychom se jinak nedostali nebo by nás nenapadlo se na ně dostat. Trošku líto je nám snad jen toho, že na některá z míst jsme neměli víc času, na některá vůbec žádný čas a kolem jiných jsme projeli, aniž bychom o nich věděli. A že nemůžeme takhle cestovat celý rok.

Tentokrát se nám nestalo to, co po první cestě do Rovinje, která nás natolik vyčerpala, že jsme si na dlouhou dobu slibovali, že už znovu nepojedeme. Z Balkánu jsme se vrátili urvaní, ale nadšení a natěšení na příští cestu. Dlouho jsme nevěděli, kam pojedeme letos, ale začátkem roku jsme se rozhodli pro Ukrajinu. Cesta tentokrát dostala název Expedice Horilka 2018. Vyrážíme na ni už doslova za pár hodin.

Takže nerušte, balíme 🙂

Jsme rádi, že nás sledujete. Děkujeme, držte nám palce na Expedici Horilka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *