Vespa Balkan Trip 2017 (5. díl) – Černá Hora a Albánie

Když to takhle rozkouskujete, není to vlastně vůbec daleko. V Sarajevu jsme za sebou měli něco přes týden cesty, kolem 1300 kilometrů a k nejvzdálenějšímu bodu naší cesty zbývalo už jen asi jako z Prahy do Brna.

Upřímně se nám ze Sarajeva moc odjíždět nechtělo. Bylo něčím nepopsatelně sympatické a měli jsme málo času se mu věnovat, kromě centra jsme neviděli skoro nic. Snad se nám ještě někdy dostane do cesty…

Den 10
Sobota 29. 7. 2017 – Sarajevo -> Podgorica

Vstávali jsme mezi sedmou a osmou, pobalili ten náš neskutečný bordel, naložili na vespy, rozloučili se s paní domácí a asi v 10:30 jsme byli zase na cestě. Po půlhodině jsme zastavili na snídani na periférii Sarajeva (telecí čorba se za těch pár dnů stala naším hlavním jídlem).

Vjeli jsme na hezkou silnici mezi horami – Bosnou je vážně radost jezdit – a po sotva deseti kilometrech v tomhle kaňonu Jirkova vespa hupsla přes nějakou nerovnost a chcípla. A už nenastartovala. Ještě dnes to bereme jako znamení, pro které máme jediné vysvětlení. Sarajevo si nás oblíbilo natolik, že nechtělo, abychom odjeli…

Chvíli jsme to oba okukovali odborným způsobem (rozuměj jako husa do flašky) a pak se uchýlili k naší oblíbené fintě. Pár desítek metrů od nás byl hezký plácek a hned u něj se koupala skupinka místních mládežníků. A my už máme vyzkoušeno, že jak jde o chlapy a motory, vždycky se najde někdo, kdo se v tom rád hrabe, kdo tomu rozumí (každý má fichtla) a/nebo kdo se chce trochu vytáhnout.
Jen pro vysvětlení – tuto metodu jsme odkoukali u žen a lehce si ji upravili. Když žena píchne kolo u auta, samozřejmě ví, kde má hever a rezervu, ale místo toho si upraví dekolt a postaví se vedle auta. Během půl minuty kvílí brzdy a odvážný zachránce už přehazuje kolo. Nejsladší odměnou je mu „to je neuvěřitelné, jak jste mužný/schopný/šikovný/mocný“.

Oprava vespy za Sarajevem
Oprava vespy za Sarajevem

Inu, nemocnou vespu jsme dotlačili na plácek a nemuseli jsme ani nikoho žádat o pomoc. Hned přiběhli dva ochotní kluci a za nějakou chvíli jsme mohli jet dál. Byl to jen rozpojený konektor jednoho z kabelů. Pokecali jsme naším oblíbeným slovanským mixem (to je jazyk, ve kterém si všichni rozumí jen částečně, ale vždycky se domluví), kluci odmítli nabídnutou rakiji a my jeli dál.

Kaňon začal ustupovat, ale pořád byla krajina krásná a hornatá, jen byl najednou širší výhled. Pár desítek kilometrů od hranic jsme zastavili v malé vesnické hospůdce. Na malé zahrádce seděli dva štamgasti, obsluhoval starý děda. Nejdřív jsme požádali o nealkoholické pivo a minerálku. Když nám došlo, že dědoušek chce ochotně jít obojí koupit na pumpu, vzdálenou asi 200 metrů, změnili jsme objednávku a dali si to, co měl skladem. Pivo vytáhl z kádě s vodou, kde se chladilo několik dalších lahví.

Osvěženi jsme vyjeli a po chvíli jsme zatočili doleva směrem k státní hranici. Projížděli jsme největším národním parkem Bosny a Hercegoviny – Sjuteska. Kvalita silnice se rapidně změnila, chvílemi to byl skoro offroad. Hluboko pod námi se opět vlnila řeka Drina, která tady na hranicích vzniká spojením černohorských řek Tara a Piva, kolem se zvedaly úchvatné hory.

Hraniční přechod Hum (BiH) – Šćepan Polje (MNE)

Státní hranice tady vede malým můstkem přes řeku Tara, je úzká, zakroucená a nedalo se tu rozumně předjíždět. Bylo to jediné místo, kde jsme strávili asi 40 minut čekáním v šíleném vedru (Lídina vespa ukazovala 44 stupňů), stín nikde.

Kaňon řeky Piva

Když jsme konečně přejeli hranici, otevřela se před námi krajina ještě úchvatnější, než doteď. První, co nás napadlo, bylo copak to ještě vůbec může gradovat? Kdo neviděl kaňon řeky Piva (s velkým P; řeka je jen 34 km dlouhá), neuvěří. Cestovatelský portál Pandotrip – Places To See In Your Lifetime jej řadí na třetí místo mezi deseti nejúchvatnějšími kaňony světa.

Jen 7 kilometrů za hranicí se nad kaňonem vznáší most. Téměř doslova vznáší, nalevo tunel ve skále, napravo tunel ve skále, mezi tím něco jako betonová lávka, žádné pilíře, při pohledu na něj se nám trochu zatočila hlava. Na mostě jsme zastavili vedle dodávky české cestovky Extrem Tour – ano, děláme reklamu, protože nám v tom vedru zachránili život.

Na mostě přes řeku Piva
Na mostě přes řeku Piva

Ahoj, chcete pivo? Český, studený. Osvěžili jsme se, pokecali, zjistili, že oni běžně stojí na hranicích i čtyři hodiny a taky že až sem dojeli během dneška z Budapešti. Přivezli sem skupinku cyklistů, ti právě tady na mostě nasedli na kola a rozjeli se do nekonečných tunelů kolem kaňonu. Ještě jednou dodatečně děkujeme 🙂

O kus dál jsme přejeli přehradu Mratinje Dam a dlouho jeli kolem umělé nádrže Pivsko jezero s tak tyrkysovou vodou, že mylně připomíná mořský záliv.

Pivsko jezero
Pivsko jezero
Tady je rakije v bezpečí
Tady je rakije v bezpečí

Jirka koupil cestou litr rakije za 10 Eur a plynule jsme najeli na dlouhou, rovnou a krásnou silnici přes Nikšič až do hlavního města Černé Hory, Podgorice. cesta už byla plynulá a rychlá, skoro celou cestu jsme po levé straně měli široké údolí, lemované z východu nekonečnými hřebeny hor. Jak zprava zapadalo slunce, hory nalevo zoranžověly a my čekali, na kterém kopci se objeví Vinnetou na koni. Neobjevil, jen se místy na silnici nebo kolem potulovaly kozy nebo krávy.

Černohorské hory
Černohorské hory nás provázely většinu cesty

Podgorica, Černá Hora

Do Podgorice jsme přijeli asi v osm večer, vyhládlí jsme do sebe nacpali pizzu a hledali ubytování přes AirBnB. Tentokrát jsme nic nenašli, ale našli jsme kemp asi 9 km z centra. Dojeli jsme do něj už za tmy a byl plný, ale nechali nás postavit stan u recepce a ještě se o nás krásně starali.

Den 11
Neděle 30. 7. 2017 – Podgorica -> Skadar -> Sutomore

Vstali jsme v sedm ráno, sbalili, zaplatili 12 Eur za kemp a dvakrát 3 Eura za doručak (snídani) nevalné kvality, na jejich párky vzpomínáme dodnes trochu s hrůzou. Kromě párků ale nemůžeme kempu nic vytknout.

Chrám Kristova vzkříšení, Podgorica
Chrám Kristova vzkříšení, Podgorica

V centru jsme se zastavili u chrámu Kristova vzkříšení, pravoslavné dominanty města. Byla neděle ráno a chrám praskal ve švech. Stařenka se s námi dala do monologu, zavzpomínala na syny, padlé v občanské válce, a požehnala naší cestě. Odteď jsme byli pravoslavně chráněni.

K hranicím Albánie to bylo jen něco přes dvacet kilometrů, přechod rychlý a bezproblémový. Do Skadaru to bylo dalších čtyřicet. Silnice opět krásné, jen většinu cesty omezená rychlost na 50. Hřích na něčem, co mohlo být vzorem naší D1. Je to prý kvůli dobytku, který se po celé Albánii volně pohybuje a jak jsme sami zjistili, nejradši chodí po silnici.

Neprojeli jsme na vespách Albánii

Když někdo říká „oni projeli na vespách Albánii“, ač neradi, skromně se bráníme. Vždycky, když plánujeme cestu, máme několik variant. V těch rozmáchlejších byla místa jako Soluň, Istanbul, větší či menší části Bulharska a Rumunska, Makedonie a tak dál. Nakonec nás  časové důvody donutily zvolit právě Skadar jako nejvzdálenější, i když ne nejjižnější místo naší cesty, kde se otočíme na pomyslném podpatku a cestou kolem moře se vydáme k návratu.

Celkově jsme v Albánii strávili jen několik hodin a ujeli asi 50 kilometrů. Neprojeli jsme tedy na vespách Albánii, ale dojeli jsme na vespách do Albánie. Zatím asi 1600 kilometrů.

Skadar, Albánie
Skadar, Albánie

I přes tu krátkou zastávku bylo jasné, že Albánie je úplně jiná než zbytek míst, která jsme navštívili. Těžko to vysvětlit, ale jestli nám třeba Srbsko přišlo jako Balkán, tak Albánie byla ještě výrazně balkánovatější 🙂

Potkali jsme tu hodně skútrů, většina dívek vzadu seděla bokem jako ve starých filmech.

Skadar, Albánie

Skadar, Albánie
Skadar, Albánie

Přijeli jsme do Skadaru a zaparkovali v ulici, která připomínala jednu velkou tržnici – jako ostatně i spousta jiných ulic. Na zahrádce kavárny (nebo spíš sportbaru) jsme si dali kafe a vodu, skočili si na záchod a pokecali s místními. Zatím jsme nepotkali bankomat a na otázku, jestli můžeme platit kartou, jsme místo odpovědi dostali jen pobavený smích. K velké radosti číšníka jsme tedy zaplatili tvrdým Eurem v tvrdém kurzu, ale při té útratě a cenách to ani nebolelo.

Vespa na pěší zóně ve Skadaru
Vespa na pěší zóně ve Skadaru

Přesunuli jsme se do úplného centra, našli bankomat a vybrali 5000 leků (asi 1000 korun). Vespy jsme jako vždy a všude nechali naložené a prošli se hlavní pěší zónou. Vedro bylo úmorné, nás přepadl hlad a měli jsme tu spoustu albánských peněz, se kterými jsme najednou nevěděli, jak naložit. Našli jsme hezkou restauraci a z jídelníčku vybrali ta nejdražší jídla (pochopitelně lokální). Ochutnali jsme všechno možné, názvy si bohužel nepamatujeme. Aby taky jo, v zemi, které celý svět říká Albánie, jen oni sami si říkají Shqipëri. Zaplatili jsme a pořád nám zbývala skoro polovina peněz. Něco jsme tedy utratili na pumpě, něco v supermarketu a zbytek leků přivezli domů jako suvenýr.

Jedno z lokálních albánských jídel
Jedno z lokálních albánských jídel

U mešity, kde jsme parkovali, jsme při návratu potkali český pár, jak okukoval naše vespy. Jako všude na cestě jsme byli velkou atrakcí, ale tady jsme byli úplně nejdál a tak jsme na to byli asi nejvíc hrdí 🙂

Mešita Xhamia e Madhe Skadar, Albánie
Mešita Xhamia e Madhe, Skadar, Albánie

Skadaru jsme zamávali a vydali se směrem na západ, zpátky do Černé Hory. A v tomto momentě také skončila vnitrozemská část naší cesty a na řadu příštích dnů jsme se přesunuli k moři. Až na malou výjimku, o kterou se podělíme později.

Silnice na západě byly horší, ale celkem brzy jsme udělali první zastávku v Ulcinji. Tady bylo také nejjižnější místo naší výpravy, odtud už jsme pak jen stoupali zpátky na sever. Nekoupali jsme se. Pláž byla přeplněná a celá Ulcinj působila hodně pouťově, jedna atrakce za druhou. Z pláže jsme na každém kroku slyšeli ruštinu. Nekoupali jsme se i proto, že jsme si během cesty domluvili bydlení v Sutomore, kam jsme nutně museli v nějakou rozumnou dobu dojet.

Pláž Ulcinj, Černá Hora
Pláž Ulcinj, Černá Hora
Bar, Černá Hora - městečkem jsme jen projeli
Bar, Černá Hora – městečkem jsme jen projeli

Sutomore, Černá Hora

Přeskočíme detaily – v Sutomore jsme zakotvili v domě ruského generála ve výslužbě, jehož dcera žije v Praze a celá rodina tu teď byla pospolu. Nikoho z rodiny jsme neznali, ale přišla nám sms, ať v Černé Hoře žádné bydlení nesháníme a jedeme k nim. Bylo nám to trošku divné, ale nakonec jsme jeli a užili si skvělý večer plný ruské pohostinnosti. Jirkova dosud nenačatá rakija se ukázala jako vhodný dárek. Nenačatá i zůstala, ten večer jsme hojně pili víno.

Den 12
Pondělí 31. 7. 2017 – Sutomore -> Kotor -> Dubrovnik

I ráno bylo milé. Lída spala na terase, ruská babička vzbudila Jirku se slovy „vstavaj, nado mašiny peremestit“, se zalepenýma očima tedy přeparkoval vespy, blokující výjezd z generálské garáže, načež jsme dostali bohatou snídani, s úžasem pozorovali volně žijící želvy, poděkovali (Jirka v ruštině), rozloučili se a vyrazili k severu.

Sutomore, Lída dala přednost terase před postelí
Sutomore, Lída dala přednost terase před postelí

Cestou jsme si ze silnice vyfotili turisticky atraktivní a příšerně předražený ostrůvek Sveti Stefan. Tento ikonický ostrov je  jedním z hlavních turistických lákadel Černé Hory. Jenže ouha. Kdysi vesnička chudých rybářů je už od 60. let exkluzivním místem, které navštěvují celebrity z celého světa. Vy je ale v současnosti nepotkáte, protože od roku 2007 je celý ostrov jeden velký hotel a přístupný je pouze hotelovým hostům. Na hodinovou návštěvu tedy zapomeňte, jestli si chcete Sveti Stefan užít, připravte si přibližně jeden až šest tisíc Eur za noc.

Sveti Stefan, Černá Hora
Sveti Stefan, Černá Hora

Jeli jsme dál a o něco později zastavili v hezkém městečku Budva a poprvé na naší cestě se vykoupali v moři. Opět jsme kolem sebe slyšeli převážně ruštinu. Až později jsme zjistili, že Černá Hora je pro Rusy v současnosti jednou z nejzajímavějších destinací na východní straně Jadranu.

Budva, Černá Hora - první koupání
Budva, Černá Hora – první koupání

Kotor, Černá Hora

Kotor, nejkrásnější město Černé Hory
Kotor, nejkrásnější město Černé Hory

Kotor je asi nejpopulárnější černohorské město. Z velké části za to může malebný Kotorský záliv, ale i město samotné je okouzlující. Tedy bylo by, kdyby nebylo tak příšerné vedro a město nebylo přecpáno turisty. Byli jsme úplně uvařeni a neměli ani trochu náladu na courání městem. Zdrželi jsme se tu asi hodinku a abychom nemuseli celý záliv objíždět, našli jsme trajekt, který nás přes záliv převezl. Byla to naše první cesta trajektem a pro oba skutečně velký zážitek.

Kotor - v obrovské záplavě skútrů i tenhle alien
Kotor – v obrovské záplavě skútrů i tenhle alien
Naše vespy v Kotorském zálivu
Naše vespy v Kotorském zálivu
Kotorský záliv – vespy na trajektu

K chorvatské hranici to pak už byl jen kousek. Ale o tom až příště…

Černá Hora na nás působila asi jako Chorvatsko před patnácti lety. Proti Chorvatsku je levná a víc se snaží upoutat návštěvníky – jinými slovy je víc kolotočářská, atrakcemi se to tu jen hemží. To ale neznamená, že by se nám tu nelíbilo, jen jsme měli časový plán a museli už zase svištět dál… Aby ale nedošlo k mýlce, mluvíme o části země u mořského pobřeží, vnitrozemí je jiné a bavilo nás víc. Výhodou Černé Hory je, že pokud se tu nechcete zdržet, přejedete ji v libovolném směru bez problému za jeden den. Nevýhodou je – a na to pozor – že není členem EU, je zatím pouze kandidátskou zemí. Platí se tu Eurem a všude vidíte modrožluté vlajky, ale i tak jste stále mimo unii. Tento omyl nás vyšel na pěkných pár peněz za několik minut na internetu.

Průměrná rychlost je včetně pauz, kdy jsme zapomněli zastavit aplikaci. Na třetí trase se apka zbláznila a vzala kus vzduchem, proto nesedí ani kilometry ani max. rychlost
Průměrná rychlost je včetně pauz, kdy jsme zapomněli zastavit aplikaci. Na třetí trase se apka zbláznila a vzala kus vzduchem, proto nesedí ani kilometry ani max. rychlost

pozn.: Tentokrát bohužel alespoň zatím bez videa, nestíháme, snad se nám povede je sestříhat později. Většina fotek je tentokrát z mobilu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *