Vespa Balkan Trip 2017 (4. díl) – Sarajevo a žádné pyramidy

Dunaj nejen symbolicky odřízl nudně placatou Vojvodinu a položil před nás Balkán, i když zatím jen nesměle, na tu krásu se prý musí zvykat postupně. Hned pod Bělehradem se krajina konečně začala vlnit, ale bylo to jen na chvíli a pak jsme si zase až k Valjevu užili rovinu. Pak se terén výrazně zvednul a dá se říct, že pro naše další dny a týdny roviny definitivně skončily.

Náš dnešní cíl je Sarajevo.

Poznámka: V Bělehradu jsme bydleli v ulici Gavrila Principa – atentátníka, který v Sarajevu zastřelil arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, načež následovalo rozpoutání první světové války atd. atd… Gavrilo Princip je v Srbsku dodnes považován za národního hrdinu a bojovníka za svobodu. Kromě ulic nesou jeho jméno i školy a po zemi má řadu památníků.

Sarajevo – fontána Sebilj

Den 7
Středa 26. 7. 2017 – Bělehrad -> Kremna

Druhé a poslední bělehradské ráno, zase trochu prší. Snídáme kapučíno a skvělou obrovskou pirožku se šunkou, sýrem a houbami z pekary kousek od našeho ubytování (cena takové snídaně vyšla asi na 28 korun). Pak v klidu balíme a modlíme se, aby přestalo pršet, dnes chceme přejet bosenské hranice a dojet do Sarajeva. Je to kolem 300 kilometrů plus mínus několik desítek, záleží, kudy se vydáme, kam si odbočíme nebo zabloudíme.

Před jedenáctou byly naše pravoslavné modlitby vyslyšeny, déšť vystřídalo slunce a my nabrali směr jihozápad. Chvíli vesničkami a objevily se i ty kopečky, na Bělehrad jsme najednou koukali z výšky, ale brzy jsme byli zase na placaté státovce a po ní celkem rychle dojeli až do Valjeva.

V srbských horách kousek před Pasna Ravan

A pak už ty hory opravdu přišly. Serpentiny, nádherná panoramata, jeli jsme jak šneci a kochali se jak pan Hrušínský. A pořád a pořád jsme stoupali.

Pasna Ravan

Asi v půl čtvrté jsme si dali větší pauzu a velký oběd v horské vesničce Pasna Ravan. Odsud je to vzdušnou čarou do Bosny jen asi 10 kilometrů a po silnici nějakých 30 k našemu dalšímu turistickému cíli. Asi po hodině jsme znovu nasedli a šnečím tempem se vrhli zpátky do horských serpentin.

Počasí se v horách začalo trochu kazit, ale bez deště jsme v šest hodin sjeli do údolí řeky Driny (ano, 30 kilometrů za hodinu a půl). Drina má zdroj (ne pramen) v černohorských řekách Tara a Piva. Od jejich soutoku na hranici Černé Hory a Bosny a Hercegoviny se jmenuje Drina. Přibližně od místa, kam jsme právě teď dojeli, je kaňon Driny přirozenou hranicí mezi Bosnou a Hercegovinou na západním a Srbskem na východním břehu. Stejným způsobem ve starověku oddělovala Západořímskou a Východořímskou říši. A právě sem jsme teď dojeli.

Kućica na Drini

Kućica na Drini je až kýčovitě malebně působící dřevěný domek na kameni uprostřed Driny. Někdy se mylně uvádí, že Kućica na Drini je starobylý strážní domek celníků, ale je to jen odpočinkové místo, které si v roce 1968 postavili místní plavci a kajakáři. Přestože stojí na vyvýšené skále, dokázala domek rozvodněná Drina několikrát poničit nebo úplně odnést, ale vždycky byl rekonstruován (naposledy v roce 2011) a díky tomu, jak zdobí údolí Driny, se z něj stala celosvětová turistická atrakce. Na pár desítek minut i pro nás.

Kućica na Drini

K hranici nám chyběly už jen 3 kilometry.

Rozpršelo se. Přikryli jsme vespy celtou, usedli pod stříšku zahrádky restaurace Dve lipe, dívali se na kučicu a rozloučili se s myšlenkou na dnešní večer v Sarajevu. Místo toho jsme se rozhodli zůstat další noc v Srbsku, našli nejbližší kemp – od nás byl vzdálený přes 20 kilometrů. Během cesty ke kempu se sešeřilo a výrazně ochladilo.

Kemp Viljamovka, Kremna

Bezkonkurenčně nejzajímavější kemp, jaký jsme zatím navštívili. Vlastně soukromá zahrada, ještě přesněji hrušňový sad. A právě z těchto hrušek pálí majitel kempu, pan Ljubisa Carevic, skvělou rakiji. Dal jí příznačné jméno Carska Viljamovka a my jsme ji vydatně ochutnali a ještě si vzali něco na cestu. Z posledního úseku cesty jsme byli pěkně promrzlí, ale rakije to zachránila. Jirka přijal nabídku spát na posteli přímo v recepci, Lída dala přednost stanu.

stan v hrušňovém sadu
naše vespy v kempu
recepce kempu Viljamovka
majitel kempu pan Carevic

Kempu se věnujeme i ve videu na konci článku. Více o kempu Viljamovka najdete na oficiálních stránkách nebo na Facebooku. Vřele doporučujeme. Mimochodem celé ubytování nás stálo 15 Eur. Za rakiji jsme tu nechali víc.

Rakija Carska Viljamovka

Den 8
Čtvrtek 27. 7. 2017 – Kremna -> Sarajevo

V osm ráno bylo ještě trochu frišno, ale jinak nádherně. Natočili jsme pár záběrů kempu a okolí dronem, před desátou se rozloučili s pohostinným panem Carevicem a jeli konečně k hranici. Už jsme se ale nechtěli vracet na sever k přechodu Bajina Bašta (to byl ten u kučice) a jeli na jih na Mokrou Goru a hraniční přechod Kotroman/Vardište. Mokra Gora je vážně mokrá, když jsme se k ní blížili, vypadalo to už zase na nepromoky. Ale hned za ní vysvitlo slunce.

Přejezd přes hranice byl bezproblémový a i přes hrozivou frontu kamionů byl pro nás bez čekání (viz video).

Bosna a Hercegovina

V půl jedenácté se před námi otevřela Bosna a Hercegovina. Hned po překročení Driny se okolní příroda výrazně změnila. Krajina tu byla hornatější, hory teď byly všude kolem nás, mezi nimi potoky a říčky, jedno panorama za druhým. A taky desítky tunelů a viaduktů (tunely často neosvětlené, průjezdy v těch delších nebyly moc příjemné).

Višegrad

Po dvaceti klikatých kilometrech jsme přijeli do Višegradu a hned si to namířili ke kamennému tureckému mostu Mehmed Paša Sokolović  – památce UNESCO z 16. století – asi jediné zajímavosti tady. Odolali jsme nájezdům žebrajících dětí, našli jsme bankomat a vybrali pár bosenských marek, natankovali a jeli dál.

Višegrad – most Mehmed Paša Sokolović

Na zajímavém místě na mostě mezi dvěma tunely hlásí Lída nouzový stav a rychle zastavujeme. Jirka si na pumpě ve Višegradu zapomněl připnout dva gumicuky, které tím pádem držely padesátilitrový válec jen ze zadní strany. Ten se za jízdy sesunul dozadu. Naštěstí ho gumicuky udržely ve stavu, že nespadl na silnici. Místo toho se svalil na rozpálený výfuk a během pár sekund se propálil.

Rogatica

Asi v půli dnešní cesty jsme se zastavili v Rogatici na oběd. V duchu jsme se už viděli v Sarajevu.

Celou cestu bylo počasí hezké, jen se hodně měnilo, bylo větrno, občas hrozil déšť a někdy i pár kapek spadlo. Nezmokli jsme, ale docela často jsme se převlékali. Na horách byla teplota většinou mezi 17 a 23 stupni.

Sarajevo

Do hlavního města jsme dojeli v krásném čase těsně po třetí hodině odpoledne. V kavárně s wifi jsme si našli ubytování (AirBnB) přímo v centru na hlavní sarajevské pěší zóně Ferhadija. Během hodiny jsme byli ubytovaní. pro naše vespy nám majitelka poskytla kůlničku, my sami jsme měli jednoduchý, ale útulný byteček v domě, kde žije její matka.

Ferhadija je ulice ze 16. století. Ve století minulém, za různých režimů, byla několikrát přejmenována, v roce 1993 jí byl vrácen její původní název. Táhne se od východu na západ a pomyslně dělí město na dvě části.

Ferhadija, Sarajevo – meeting of cultures

Tedy pomyslně … na západ od tohoto bodu, kde se setkávají kultury, si většinou dáte vídeňskou nebo italskou kávu, na východě bosanskou kafu. Na západě dostanete šnicla, na východě čevapčiči. A na východě nepotkáte pivo ani rakiji. Aspoň ne v oblasti této ulice.

Rozdíl ale není jen v jídle. Vedle sebe tu stojí západní a východní architektura i náboženství. Na jedné straně se tyčí k nebi věže kostelů, na druhé minarety mešit.

Sarajevo je pestré a živé. Kromě zmíněného křesťanství a islámu potkáváme i stopy judaismu. Přezdívka evropský Jeruzalém se k Sarajevu hodí naprosto přesně.

Baščaršija v noci
Gazi Husrev-begova džamija (mešita)
Měděné výrobky na starém bazaru
Gazi Husrev-begova džamija (mešita)
Čevapčiči a ražnjiči – Mrkva

Jedním z největších lákadel je i pro nás Baščaršija – starý bazar z osmanských dob – samozřejmě na východní straně. Desítky barů, plných mladých lidí, muzika jede, ale alkohol si tu nedáte, tady se kouří shisha. Ćevabdžinice se předhánějí, kde vám nabídnou nejlepší čevapčiči, ražnjiči nebo pljeskavici a bosanska kafa se samozřejmě servíruje v měděné džezvě. Měděných, ručně dělaných, suvenýrů je všude kolem spousta, měditepce můžete vidět přímo při práci.

Bosanska kafa a neodmyslitelné žužu

Za rohem byla pekara, ráno jsme tam samozřejmě zaběhli. Burek byl trochu mastný, bělehradská pirožka nám chutnala víc. Po snídani jsme osedlali Jirkovu vespu a oba na ní vyjeli směrem k pyramidám. Ano, asi 30 km na severozápad od Sarajeva, u obce Visoko, stojí hned několik pyramid. Pyramida Slunce je se svými 220 m nejvyšší na světě. Tak to aspoň tvrdí jejich objevitel, amatérský archeolog Semir Osmanagić. Nutno přiznat, že většina archeologů ho považuje za blázna nebo podvodníka a jeho „pyramidám“ přisuzují přírodní původ. Podle nich jsou to jen obdivuhodně pravidelné kopce.

Nicméně se bosenské pyramidy staly atrakcí, za kterou proudí davy turistů. V tuto chvíli i my.

Odtah Jirkovy vespy od mýtné brány

Nedojeli jsme. Zhruba v půli cesty – na dálnici – prasknul Jirkovi řemen. Následovalo čekání, ochota místních, pro nás překvapivé „jasně, že známe vespa servis“, telefonát, transport do servisu a oprava… Naštěstí za celkem sympaticky rozumnou bosenskou cenu.

Výměna řemenu

Výlet a den byl v háji. Vydali jsme se tedy aspoň na hřbitov Šehidsko mezarje Kovači. Je jedním z mnoha tady v okolí, jsou to ty bílé stráně, připomínající oběti vlastenecké války. Tenhle patří bosenským muslimům.

Pohled na Sarajevo přes muslimský hřbitov

Večer jsme opět strávili v Baščaršije a okolí Ferhadije, příští ráno sbalili a jeli dál k jihu. Bylo tu krásně.


Záznam trasy

Naše video z cesty z Bělehradu do Sarajeva. Samotnému Sarajevu se budeme věnovat ve speciálním videu.

=== fotky a videa jsou z mobilů, Fuji X100FGoPro Hero a dronu DJI Spark

(pokračování příště)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *