Vespa Balkan Trip 2017 (3. díl) – Na Bělehrad

Budapešť byla krásná, fascinující, vůbec se nám nechtělo pryč (ve videu na konci článku si děláme srandu). Ale před námi toho bylo ještě hodně a nemohli jsme se tu zaseknout hned na začátku. Naším dalším velkým cílem byl Bělehrad, cestou jsme ale chtěli navštívit tři jiná města.

Bělehrad - nádraží
Bělehrad – nádraží

Den 4
Neděle 23. 7. 2017 – Budapešť -> Segedín

Vstali jsme v 8, ale než jsme sbalili všechny ty krámy, snosili na dvůr a naložili vespy, bylo 11.
I tentokrát jsme jeli po dálnici, ale nespěchali jsme, protože naše dnešní cesta byla krátká a pohodlná. Celou cestu bylo vedro a hodně větrno, za jízdy to ale nevadilo.

V jednom úseku dálnice byly tři dopravní nehody jen několik set metrů po sobě. Jinak byla cesta klidná, jen Lída si stěžuje, že při nejvyšších rychlostech kolem 115 – 120 km/h jí padá výkon. Mohl to být nekvalitní benzín, ale také se mohla potkat s omezovačem rychlosti. Tvrdí, že to spíš ne.

Segedín

V Segedínu jsme se ubytovali kolem třetí odpoledne. Kemp u řeky Tisy není žádná krása, ale nic než místo na přespání nepotřebujeme.

Hned odpoledne jsme se šli podívat do centra. Město je hezké, ale je znát, že provinční. Ulice jsou prázdné, v tom horkém počasí jsou všichni na koupališti vedle našeho kempu. Ceny tu jsou ale paradoxně vyšší než v Budapešti. Najedli jsme se v nějakém baru, obsluha hrozná, jídlo taky nic moc, ale hlad byl zahnán.

Segedín – model

Padnul večer a u muzea bylo trochu živěji. Poseděli jsme tu a popíjeli pivo Soproni. Pak jsme přešli most zpátky ke kempu a šli spát.

Znovu – Szeged nebo po našem Segedín byl pro nás zklamáním a kdybych to byl býval věděltak bych sem byl nechodil. Mohli jsme být o kus dál někde v Srbsku, jenže po bitvě je každý generál…

Den 5
Pondělí 24. 7. 2017 – Segedín -> Bělehrad

Vstávali jsme hodně před osmou, sbalili a posadili se u (zatím zavřeného) stánku s občerstvením. S vědomím, že dnes na několik dnů opustíme Evropskou unii, jsme řešili pár věcí, které je lepší řešit uvnitř EU. Jako třeba ubytování. Našli jsme přes AirBnB byt v centru Bělehradu, počkali na potvrzení objednávky a vydali se opět na cestu.

Rakouský turista, který měl v kempu obytňák vedle nás, nám poradil, ať nejezdíme k hranicím po hlavním tahu, že jsou tam dlouhé fronty. Jako vespaři se front nebojíme, ale i tak jsme na jeho doporučení udělali malou zajížďku přes Mórahalom, kde jsou mimochodem vyhlášené termální lázně.

Po kapsách jsme ještě pořád měli dost forintů, tak jsme si v Mórahalom dali oběd v malé hezké hospůdce. Paní hospodská (nejspíš majitelka, servírka a dost možná i kuchařka v jedné osobě) byla milá, ale mluvila jen maďarsky. Jedno z nemnoha slov, kterým jsme v jídelníčku rozuměli, byl perkelt. Byl tam na víc způsobů, objednali jsme jeden hovězí a jeden, jehož překlad nám ani v srbštině nebyl jasný. Lída dostala hovězí perkelt s haluškami, já dršťkový s chlebem. Po česku hovězí guláš a dršťkovou polévku.

Menu v maďarštině a srbštině (já si objednal jediné jídlo, kterému jsem nerozuměl ani srbsky – škembići)

Maďarsko – srbský hraniční přechod Àsotthalom Hatàràtkelőhely – Bački Vinogradi

Zaplaťpánbůh za srbštinu a samozřejmě za offline navigace (v našem případě skvělý Sygic), Maďaři nepotřebují armádu, na obranu jim stačí jazyk. No, v pravé poledne jsme dojeli na ten asotahataratakykyryký přechod. Na videu můžete vidět skoro přesnou dobu, kterou jsme tam strávili. Před námi jen jedno auto, sympatický maďarský celník, jak po másle…

Lída nasedala, já už se rozjel a najednou si uvědomím ruku mávající z okénka a volání „halo„! Vůbec mi nedošlo, že v druhé budlině sedí srbský celník, který chce taky mít přehled o tom, kdo vstupuje do jeho země.

Netvářil se vůbec tak mile jako jeho maďarský protějšek, ale i tak jsme byli v minutě vyřízeni a jeli dál. Ještě jsme museli prokličkovat mezi dvěma psy, kteří se tvářili, že nás chtějí sežrat (na videu to vypadá jako sranda, ale úplně příjemné to nebylo – představa prokousnutého lýtka a hledání srbské nemocnice kvůli podezření na vzteklinu…), pak už jsme objeli území ohraničené ostnatým drátem a byli venku z EU i Schengenu.

Subotica

Kousek za hranicí jsme si dali pauzičku (už nevím proč), pokecali s Čechy, kteří tu taky zrovna zastavili, a zamířili na centrum Subotice.

Subotica

Hezké, sympatické městečko, i když je tu znát maďarsko rakouský vliv, ta jugoška už se tu nezapře. Zaparkovali jsme v charismatické ulici plné kaváren, dali si hnusnou želatinovou zmrzlinu a šli na krátkou procházku centrem. Kromě pár drahých a důležitých věcí jsme jako vždy a všude (mimo Česko) nechali veškerou bagáž na vespách.

Nebyli jsme tu dlouho, do Bělehradu byl ještě pěkný kus cesty, ale Subotica se nám líbila a kdybychom stejnou trasu jeli znovu, určitě by u nás dostala přednost před Segedínem.

Novi Sad

Cesta do Nového Sadu nebyla ničím zajímavá. Další a další rovina, jen kvalita silnic se tu trochu zhoršila.

Jediná historka, kterou jsme cestou zažili, se odehrála na čerpací stanici. Natankovali jsme, vlastně nechali si natankovat mladým úslužným pumpařem, moc milý kluk, koupili litrovou láhev minerálky Knjaz Miloš (asi nejpopulárnější ve všech zemích bývalé Jugoslávie) a trochu si odpočinuli. Když už jsme chtěli odjet, přišel k nám jeden místní a chtěl peníze. Dokonce jsem mu nějaké nabídl, ale bylo mu to málo, tak nedostal nic a my zase frčeli.

Novi Sad je větší město regionálního významu. Předměstí klasicky ošklivé a nezajímavé, centrum města naopak oplývalo širokými bulváry. Stejně jako v Segedínu ale ve městě skoro nikdo nebyl, všichni asi někde u vody.

Novi Sad – Dum Dum bar

Prošli jsme centrum a dali si něco k pití v sympatickém baru se zahrádkou ve dvoře. Já jsem si dal pivo – tolerance půl promile byla v tom vedru příjemná (což jsem pak na Balkáně opakoval každý den).

Pak už jen další a další rovina…

Bělehrad

Dunaj dělí město na Stari a Novi Grad, tedy staré a nové město. Na severu je nové, přes Dunaj jsme z něj vjeli do starého. A tady začal Balkán. Opravdu, nejen geograficky.

Pocity se mísily (a já jdu teď spát, protože Bělehrad není možno vystihnout v pár větách a nerad bych to odflák…)

Do města jsme přijeli někdy před osmou. Utahaní, špinaví, zpocení … Náš ubytovatel přijel po pár minutách na motorce, zaujaly ho vespy a náš příběh, řekl nám, že kámoš je taky vespař, zavolal a za pár minut přijel Dejan, který se ukázal jako organizátor několika dalších hodin. Dejan je prezidentem neoficiální srbské vespa skupiny WRE (We Ride Everywhere).

Chtěli jsme se ubytovat, dát si sprchu a pak třeba něco podniknout. Dejan navrhl, že nás během deseti až patnácti minut proveze Bělehradem, ukáže nám všechno podstatné, pak si někde dáme jedno pivo a můžeme si dát tu sprchu a ubytovat se… Odnesli jsme tedy bagáž na pokoj a vyrazili. Dejan mezitím obvolal pár místních vespařů a náš konvoj se začal mírně rozrůstat.

Ljubimac – vespa bar

Když jsme vyráželi na obhlídku města, padalo už rychle šero až tma. Jelo nás pět a my dva s otevřenou pusou dokořán, našimi komunikátory znělo víc a víc „tývolesidělajprdeltojebalkáán“ … Aby bylo jasno – v Praze i jinde samozřejmě využíváme všech výhod jednostopého vozidla, ale co nám předvedli v Bělehradu, by nás nenapadlo ani v nejvlhčím motorkářském snu. Šílené průjezdy křižovatkami, mezi pruhy, červená, chodníky, dokonce jednosměrka …. pak nám řekli, že oni tak samozřejmě nejezdí, že nám jen chtěli šetřit čas 🙂 Dejan vždycky někde dupl na brzdu a v plném provozu mával rukama a popisoval místní pamětihodnosti.

Ukázali nám hlavní body centra (bohužel za tmy, takže jsme je vnímali spíš napůl) a pak jsme zajeli do nějakého obrovského dvora plného hospod a barů. My jsme se usadili ve vespa baru Ljubimac, kam po chvíli přijel i Marko, prezident oficiálního Vespa Club Srbija. Zpátky k ubikaci nás podobně šíleným způsobem doprovodil další z vespařů (ten na fotce vlevo), kteří s námi ten večer poseděli. Bylo kolem jedenácté.

Výměna samolepek a jiných vespa suvenýrů v Ljubimaci (vpravo Marko)

 

Bělehradská snídaně – rakije a kafe

Druhý den jsme si prošli město, posnídali rakiji, kafe a skvělé pirožky plněné masem, sýrem a houbami – místní pekary (pekárny) jsou k pomilování – zašli na místní tvrz s vyhlídkou na město, muzeem vojenství a jurským parkem, k rozbombardovanému Ministerstvu obrany, tam a tam … Slavná ulice Skadarska byla ve dne nudná, tak jsme znovu sedli do Ljubimac baru, který byl jen pár kroků odsud.

Bělehrad – Ministerstvo obrany – ponecháno záměrně v původním stavu po bombardování
Skadarska
Bělehrad
Bělehrad
Ministerstvo obrany – druhá budova
Skadarska
Skadarska

V parku u chrámu sv. Michala probíhal v improvizovaném letním kině filmový festival, zrovna dávali starý film o cikánech. Podobně živo bylo u dalšího slavného chrámu sv. Sávy.

Na Skadarskou jsme vyrazili znovu až pozdě večer, to už to tu žilo naplno. I pak jsme poseděli v Ljubimaci, už nás tu znali.


Bělehrad je město, které neláká turisty na desítky atrakcí. Rozhodně neláká na luxus. Tolik polozbořených, nedostavěných nebo opuštěných chátrajících budov jsme asi nikde jinde neviděli. Má ale zvláštní atmosféru, lidé k nám byli velmi přátelští (jen z ozbrojených složek tu šel trochu strach, žádný pocit „pomáhat a chránit„, spíš řídit a nařizovat… tady by nás nenapadlo požádat s mapou v ruce policistu o pomoc s cestou) a v ulicích, barech i parcích to žilo od rána do noci.

Bělehrad – výhled z okna

Asi se nevydáme znovu extra do Bělehradu, ale jestli nám někdy znovu zkříží cestu, moc rádi se tu zastavíme.

Trasa Budapešť – Segedín, Segedín – Bělehrad
Nové samolepky na vespách

Koukněte na naše video, které ve zkratce zobrazuje to, co píšeme v článku. Samotnému Bělehradu se budeme věnovat v nějakém speciálním dílu.

A my si dáváme kafe a pirožky (tentokrát bez rakije), už zase balíme a chystáme se dál na jihozápad…

=== fotky a videa jsou z mobilů, Fuji Instax SquareFuji X100F a GoPro Hero

(pokračování příště)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *