Expedice Horilka 2018 – Na vespách Ukrajinou i jinou krajinou (I.)

Chceme jet zpátky! … ne, tohle asi není dobrý začátek, to by mělo být až na konci… Pojďme tedy hezky od začátku o naší dlouhé cestě na dvou vespách, i když pochopitelně jen ve zkratce. Odkud ale začít…

Karpaty nad Koločavou
Karpaty nad Koločavou

Po celkem krátké a oboustranně souhlasné debatě jsme tentokrát zvolili jiný formát článků, než pro náš loňský Vespa Balkan Trip. Protože jsme vás letos průběžně informovali na Instagramu, Facebooku i Twitteru o našem každodenním posunu i důležitých zážitcích, rozhodli jsme se nepopisovat znovu tak detailně každý den a úsek cesty.

Místo toho v tomto článku, který stejně musíme rozdělit do více částí, shrneme celou cestu a naše dojmy jako jeden celek a v dalších článcích se budeme věnovat konkrétním místům nebo tématům, která nám přijdou užitečná a zajímavá.

Proč jsme jeli na Ukrajinu

Nikdy jsme tam nebyli a nebyl žádný důvod tam jet. A to je dostatečný důvod sednout na vespy a jet se podívat právě tam. Na opěvovanou přírodu i milé, pohostinné lidi. Překvapivě hodně lidí nás odrazovalo – tam nejezděte, tam vás okradou, zabijou, tam se válčí, zničíte si vespy, nemají tam silnice, záchody, co jíst…. Nikdo z nich ale na Ukrajině nikdy nebyl. Ti, co tam jezdí, se usmívali a radili nám, ať jezdíme opatrně, že silnice jsou špatné. A že by hned jeli taky, i když asi ne na vespě…

V původním plánu byla hlavně Zakarpatská oblast, kdysi po dvě desetiletí část Československa. Jenže nějak se tam musíme dostat a dálnice nás nebaví, ta cesta má být hezká. Českou a moravskou krajinu jsme chtěli projet severnější stranou, kde se kopec střídá s údolím. Podobně na Slovensku jsme zvolili trasu mezi Tatrami. No a pak už Užhorod, Koločava a další místa v Zakarpatí.

To byla cesta tam… A jak už to u nás bývá, na mapě je všechno menší a blízko, tak nedaleko byl Kyjev (z Karpat stejně nedaleko jako Praha). A když máme jet až do Kyjeva, tak to můžeme vzít trošku oklikou a vykoupat se v Černém moři, protože nedaleko od Karpat je přece i Oděsa (podobně nedaleko jako Praha).

A cesta dostala nový ráz. Směrem z Karpat na Oděsu jsme přidali severovýchodní cíp Rumunska a průjezd Moldavskem se zastávkou v Kišiněvě, na zpáteční cestu pak samozřejmě Lvov a Krakov. A aby poslední kilometry cesty nevedly po dálnici, budeme se vracet hezky přes Jeseníky a Orlické hory.

Tak takhle nějak se zrodil hrubý plán trasy, dlouhé přibližně 4000 kilometrů. V kalendáři jsme pro jeho realizaci našli skoro celý měsíc.

Na začátku cesty

Takže jak jsme slíbili… popíšeme to, čemu se nebudeme věnovat v samostatném článku


Pršelo a pršelo … nebo vlastně pořád ne

Začátky jsou vždycky nejhorší. Odtrhnout se od pomyslné pupeční šňůry s domovem, pak už to vždycky spadne a je fajn. Projížděli jsme rozkopanou ucpanou prázdninovou Prahou, vydali se na východ a pořád to z nás spadnout nechtělo. Už v zácpě na Želivárně, kilometr od domova, jsme si říkali (na helmách jsme celou cestu měli komunikátory) máme to zapotřebí? můžeme to otočit na letiště a válet se někde v Řecku… Sledovali jsme mapu dešťových mraků a postupně otáčeli cestu k jihu. Na šňůře jsme viseli ještě na Vysočině, nepřetrhla se ani u Devíti křížů. Tam jsme zjistili, že na Valašsku prší a vydali se jižněji přes Slovácko.

Devět křížů

Pršet na nás začalo někde u Slavkova. Do Uherského Brodu jsme jeli 70 kilometrů v mírném, ale nepříjemném dešti. Na místě jsme zjistili, že všechny hotely jsou plné, zavolali jsme tedy známému, jestli netuší, kde by se pro nás ještě našel pokoj. Za chvíli volal zpátky a čekal na nás zaplacený pokoj v hotelu, který ještě před půl hodinou žádný volný pokoj neměl (ještě jednou děkujeme a určitě nezůstaneme dlužni:).

Ráno lehce pokapávalo, za chvíli jsme přejeli hranici ve Starém Hrozenkově, to už pršelo víc, a zajeli na kafe a na chvíli pod stříšku do Trenčína, ten je kousek od hranic. Hezké město. Město módy 🙂

V upršeném, ale hezkém Trenčíně
Trenčín – město módy 🙂

Mimochodem až státní hranice přetrhla tu pupeční šňůru, teď už nám ani ten déšť moc nevadil a z Trenčína jsme za chvíli frčeli na sever k Žilině. Ta nás nebavila vůbec, tak jsme se tu nezdržovali a přes Martin jeli na Liptovský Mikuláš. Cestu nám lemovaly krásné hory – neříkáme Vysoké Tatry, k tomu se ještě dostaneme…

Před Liptovským Mikulášem

Večer jsme se ubytovali v Liptovském Mikuláši (AirBnB), dali sušit prádlo, najedli se ve vietnamské restauraci (halušky jsme měli už cestou) a šli spát.

Vysoké Tatry jsme neviděli

Brzy ráno jsme si dali snídani v pekárně a pak delší dobu hledali kafe. Díky tomu jsme objevili hezké náměstí a s úderem deváté hodiny konečně dostali i to kafe, bez kterého Jirkova vespa prostě nestartuje.

Cestou sem tam spadlo pár kapek, ale jinak bylo celkem hezky. Po pravé straně jsme měli Nízké Tatry, po levé nic. Jen mrak, který schoval celé Vysoké Tatry tak, že jsme je vůbec neviděli. Původně jsme chtěli jet tzv. Tatranskou magistrálou, na tu se najíždí u L. Mikuláše a sjíždí u Popradu, ale místní motorkáři nám řekli, že „tam byste viděli rovnaké hovno ako tu“.

„Pohled“ na Vysoké Tatry od Popradu

Hezké město je Levoča, i když jsme sem zajeli jen na protažení ztuhlých kostí. Ani kafe jsme si nedali.

Levoča

Kousek za Levočou jsme sjeli ze směru Prešov a udělali větší pauzu u monumentálního Spišského hradu. Tady jsme i poprvé zvedli dron.

Panorama na východ od Spišského hradu
Spišský hrad
Pohled od Spišského hradu k jihovýchodu

Odtud jsme to pak nabrali jihovýchodně nádhernou cestou přes Krompachy až do Košic. Tenhle úsek cesty rozhodně doporučujeme, tady jsme se nenudili a zvlášť závěrečné serpentiny, klesající až do Košic, nám hodně zvedly náladu.

Serpentiny nad Košicemi

Když jsme u těch silnic. Po Slovensku se obecně jelo moc hezky a mít lepší počasí, bylo by to ještě úplně o něčem jiném. Slovensko jsme bez váhání přidali na seznam míst, kterým se v budoucnosti chceme věnovat víc, ne jimi jen projíždět.

Košice nás doslova okouzlily a právě proto jim budeme později věnovat samostatný článek. Přespali jsme tu. A opili se, resp. Ervín nás opil 🙂

Košice – Hlavná ulica

Konečně do Zakarpatí

Ráno jsme se nasnídali, opět naložili, rozloučili se a vyrazili na východ. Na hranici Slovenska s Ukrajinou a do Užhorodu, který leží hned za ní, to bylo necelých 100 kilometrů.

Hranice Vyšné Nemecké (SK) – Užhorod (UA)

Počasí bylo hezké, dokonce až vedro, a díky tomu, že nás jako motorkáře všichni pouštěli napřed, jsme se přes hranici dostali během asi hodiny. Ukrajinským hraničním přechodům se budeme také věnovat samostatně, stojí za to.

V Užhorodě vedly naše první kroky do prodejny Kyivstar, kde jsme si za 105 hřiven (asi 80 korun) každý pořídili sim kartu s neomezeným internetem. Okamžitě fungovala, my si sedli do restaurace a našli ubytování (opět AirBnB). I Užhorod dostane vlastní prostor – to znamená, že se nám líbil.

Nábřeží v Užhorodě

A vezmeme zatím zkrátka i cestu po Ukrajině, protože byla tak různorodá a je toho tolik co vyprávět, že i to rozdělíme do úseků.

Z Užhorodu do Koločavy – tam Čech musí – vedou dvě hlavní cesty, obě skoro stejně dlouhé, cca 170 km. Úsek až do Mukačeva je stejný, pak ale musíte zvolit správně. Jedna volba je špatná, druhá šílená. Naštěstí jsme byli připraveni a správný směr nám na pumpě před Mukačevem potvrdil i řidič maršrutky. Doslova řekl „dole neprojedete“.  Dole znamená dál rovně na Chust a pak na sever do Koločavy. Objeli jsme tedy Mukačevo a jeli na severovýchod na Nižny Vorota a odtud na jihovýchod na Volovec, Mižhirja (česky by bylo Mezihoří, mj. do roku 1953 se místo jmenovalo Volové), Siněvir, Nehrovec a už jsme byli v Koločavě.

Koločava – jsme na místě

Koločava

I Koločavu zatím jen letmo. Známá Četnická stanice měla plno, čekali zrovna autobus plný českých turistů, ale lehce jsme sehnali ubytování, bydleli jsme přímo nad kasou koločavského skanzenu Staré selo. Rána a večery jsme i tak trávili na Četnické stanici. Je to zajímavé místo….

Běžný stav silnice v Koločavě a širokém okolí
Lída okukuje krávu u Starého sela – Koločava
Hrob Nikoly Šuhaje
Hrob Nikoly Šuhaje
Přijeli jsme do Četnické stanice
Přijeli jsme do Četnické stanice

Ano, Koločava dostane velký článek, my jedeme dál, jinak se daleko nedostaneme 🙂

Zatím prozradíme jen to, že dvě noci a jeden den v Koločavě bylo málo. Někdy to ale určitě napravíme.

Z Koločavy na jih – cesta hrůzy

No a teď se dostáváme k té druhé cestě, kterou jsme zmiňovali, to je ta spodní a horší. Výrazně horší. Pár lidí nám řeklo, že ji neprojedeme, několik dalších nás ale povzbudilo, že zas tak strašná není. Tedy je, ale rozhodně ne neprůjezdná, aspoň ne v tomhle počasí. Bylo krásně, sucho a my se po snídani v Četnické stanici rozloučili a vrhli se do toho.

Chvilku to šlo, pak se cesta začala zhoršovat a jak už jsme psali hned ten den, zažili jsme asi 40 kilometrů offroadu, aniž bychom sjeli ze silnice. Díry ještě větší než v Koločavě, pak zmizel asfalt úplně. Občas se objevil hezký úsek, ale vydržel jen pár set metrů a bylo to tu zas. Přejeli jsme to za dvě a půl hodiny včetně pauz, kdy si potřebovaly odpočinout hlavně naše ruce.

Část cesty na jih od Koločavy

Když jsme se konečně napojili na hlavní tah Užhorod – Mukačevo – Rachov a dál, čekali jsme konečně dobrou silnici. Byla lepší, ale dobrá nebyla.

Navíc nás v Ťačivu, sotva po 10 kilometrech, zastavila policejní hlídka a zkoušeli známou hru na úplatky. Skončila tím, že jsme odmítli odložit helmy s kamerami a že jsme naštěstí byli dopředu informovaní, co nás čeká a jak se máme chovat, takže jsme nic neplatili a jeli dál. Detaily v samostatném článku na téma, jak se nenechat oškubat.

V kraji Huculů

Delší dobu jsme těsně kopírovali hranici s Rumunskem, často úplně kolem plotu, potkali jsme i několik pohraničářů. U pramene jsme si natočili plnou petku minerálky – to jsme se naučili v Koločavě – a dojeli ke geometrickému středu Evropy. Ono je těch středů po Evropě víc, tenhle kdysi vyměřili vědátoři Rakouska-Uherska a později jej potvrdili sovětští výzkumníci. Taková blbost, ale lidi tyhle atrakce mají rádi.

Geografický střed Evropy

Zase začalo poprchávat, natáhli jsme nepromoky a dojeli do Rachova, kde jsme je zase sundali. I Rachov býval kdysi československým městečkem, dodnes jsou tu vidět budovy navržené českými architekty. Město nás moc nebavilo, respektive namlouvali jsme si, že nedaleká Jasiňa bude zajímavější, tak jsme zase nasedli a jeli ještě kousek dál. Cestou jsme nepromoky zase oblékli, padnul vlhký a studený horský večer, my prochladlí, utahaní a hladoví.

„Od Jasini do Aše, republika je naše“ … bejvávalo 🙂

V Jasině byla za první republiky nejvýchodnější stanice československých drah. Rychlík z Prahy sem prý dojel za 18 hodin. Obáváme se, že dnes by to tak rychlé nebylo.

My jsme zapadli do první hospody. Ohřát se, najíst a naplánovat bydlení. Jídlo nebylo nic moc, ale jako plus se ukázalo, že hospoda je i hotel s příznačným názvem Huculský kraj, tak jsme se tu zabydleli. 500 hřiven (asi 400 korun)  za noc byla po těch pár dnech na Ukrajině docela vysoká cena.

Jako mínus se ukázalo to, že jsme se netrefili do centra a jsme na okraji obce, a také to, že v devět hodin večer hotel ukončil činnost a nám nezbylo, než jít spát.

Huculský kraj – víc jsme z Jasini neviděli

Jak Rachov, tak i Jasiňa leží v pohoří Černohora a jsou vhodnými body pro výšlap na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu (2061 m) a s ní hřebeny spojené další hory směrem k rumunské hranici (Pop Ivan, nebo nejjihovýchodnější bod, hora Stoh). Kvůli dešti, který pokračoval i ráno, jsme černohorské Karpaty ani neviděli.

Hned ráno za Jasiňou nás v dešti zastavila policie na tzv. DAI spotu. Díky blikajícím kamerám to bylo tentokrát ještě jednodušší a za pár minut jsme pokračovali. Když jsme se po hodině schovávali na nějaké pumpě před silnou bouřkou, potkali jsme tam Poláka s motorkou, který na stejném spotu zaplatil 100 eur. Nebyl informován. Tak jsme mu vysvětlili jeho práva, postupy chování a on byl rád, že při příštích setkáních už nebude muset pustit ani hřivnu, natož tvrdé euro nebo dolar. Více v samostatném článku.

Černovice

U Kolomyji se pro nás Karpaty, Zakarpatská oblast i celé bývalé Československo staly už jen vzpomínkou a občas zahlédnutými kopečky v dáli a před námi bylo ještě pár desítek kilometrů nudné cesty do Černovic. Kdyby nepršelo, byla by ta cesta celkem krátká a z poloviny i hezká. Takhle nic moc.

Černovice (Černivci, Černovcy) jsou krásné a historicky významné město, zvláštní článek jim ale nevěnujeme, snad i proto, že jsme tu byli až příliš krátce. Ukrajinci mu říkají malá Vídeň, Jeruzalém nad Prutem a podobně. K prvorepublikovému Československu už nepatřily, byly ale nejvýchodnějším městem rakouského mocnářství. A právě za vlády Rakouska-Uherska zažily Černovice období největšího rozkvětu. Architektonicky se změnily v město středoevropského typu a díky své poloze v půli cesty mezi Vídní a Kyjevem a mezi Krakovem a Oděsou se staly důležitou obchodní křižovatkou se zastoupením mnoha národností. Proto ty přezdívky. Za zmínku stojí např. univerzita, postavená původně jako biskupské sídlo podle českého architekta Josefa Hlávky (je na seznamu UNESCO) nebo pěší bulvár Kobylyanskoi s nejluxusnějšími domy a spoustou příjemných restaurací a kaváren. My doporučujeme restauraci Bruno.

Černovice, vulica Kobylyanskoi

Vliv Vídně je tu znát, víc jsme ale cítili obrovský kontrast mezi honosnými budovami v centru a chudobou jen o pár kroků dál. I tak má městečko silné charisma.

Černovice, „Turecké“ náměstí
Ráno na rynku
O ulici vedle
Detail
Parkování ve dvoře
Divocí psi na cestě z Černovic – byli všude, v každém městě i mimo – a byli hodní, dokud jsme nenastartovali vespy

Ráno jsme si tu nakoupili na tržnici něco k snídani a zamířili na jih k hraničnímu přechodu Porubne, za nímž na nás čekalo Rumunsko.

… pokračování

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *