Expedice Horilka 2018 – Na vespách Ukrajinou i jinou krajinou (III.)

V Kyjevě jsme strávili tři krásné dny a čtyři noci a opět přemýšleli, jestli zůstat ještě další den, nebo se ráno vydat na západ. A stejně jako v Oděse jsme se rozhodli pro odjezd. Protáhnout pobyt o týden by mělo smysl, ale o den? To si sem radši někdy zaletíme, rozhodně to stojí za to, jeden den nás ale nevytrhne…

Před odjezdem z Kyjeva

Ráno jsme pobalili a vyjeli. Ulice byly nejdřív prázdné, ale rychle se zaplnily a prvních pár desítek kilometrů od Kyjeva nebylo vůbec příjemných – o řidičích v Kyjevě budeme ještě psát.

Na cestě do Rovna

Dalším – a posledním – velkým ukrajinským cílem byl Lvov, ale byl pro nás dost daleko, tak jsme trasu rozdělili na dva dny a první den dojeli přes Žitomyr do oblastního města Rovno (ukr. Rivne). Pro nás Čechy je asi zajímavé, že Rovno bývalo centrem volyňských Čechů, ale jinak nás městečko ničím neoslnilo. Kdyby nebylo na naší trase, nebyl by důvod sem zajíždět.

Rovno – před nedělní mší

Přespali jsme, ráno (byla neděle) zajeli ke kostelu, kde se chystala mše, posnídali v kavárně a jeli dál.

Klevaň – tunel lásky

Jeden důvod k návštěvě Rovna ale existuje. Jen asi 20 kilometrů severozápadně od města leží vesnička Klevaň a u ní najdete známý Tunel kochania (česky tunel lásky). Je to několik kilometrů dlouhá trasa železniční vlečky, hustě obrostlá stromy. Tak hustě, že vypadá jako zelený tunel. Místo je hojně navštěvované Ukrajinci, Poláky i Čechy a protože byla neděle, bylo tu opravdu dost lidí a česky na nás mluvili dřív, než jsme zamkli vespy (parkoviště je hned u tunelu).

U tunelu lásky
Tunel lásky

Od tunelu lásky jsme pokračovali směrem na hlavní město volyňské oblasti Lutsk, jen jsme jím ale projeli, dnes byl před námi Lvov a nechtěli jsme už ztrácet moc času.

Cesta oblastí Volyně a Haliče byla pro nás příjemnou změnou. Krajina tu má jiný charakter, není nudná, jako střed Ukrajiny, a není tak členitá, jako Zakarpatí. Kopce jsou mírné, kolem spousta lesů, pole, mokřiny… Vážně příjemná cesta, bylo na co koukat.

Kdesi ve Volyni

Lvov

Večer jsme dojeli do Lvova, ubytování jsme tentokrát našli už ráno v Rovně, takže jsme jeli najisto. Našli jsme si místo – podobně jako v Košicích – v úplném centru na náměstí Prospekt svobody. Lvov byl nádhernou tečkou za naší cestou po Ukrajině, ale jak tušíte, více se mu budeme věnovat v samostatném článku.

Lvov – Prospekt svobody
Poslední večeře na Ukrajině – tahle fotka s žebry vzbudila na sociálních sítích nejvíc zájmu 🙂

Zůstali jsme tu dvě noci a pak se rozjeli na posledních sedmdesát kilometrů po území Ukrajiny. Čím blíž k hranicím, tím víc krásy kolem. Ještě poslední kafe na pumpě za hřivny a pak už jen pár set metrů…

Ukrajina se s námi loučila ukázkovým počasím

Hraniční přechod Krakovec (UA) – Korczowa (PL)

Na ukrajinsko polské hranici se opakoval scénář z ostatních přechodů. Fronta na několik hodin, šílené vedro a žádné místo na předjetí. Za chviličku nás řidiči sami navedli do pruhu, značeného jako jednosměrka (v opačném směru). Projeli jsme tedy a za minutu už stáli před ukrajinskými celníky. Za patnáct minut jsme už byli na polské straně.

Do pobačenija, Ukrajino

Tady se ovšem důkladně šacovalo. Hned jsme přiznali, že vezeme maximální povolené množství vodky (1 litr na hlavu), polský celník si to ale musel ověřit vlastní rukou, kterou strčil do každého zavazadla („á, jedna láhev…“). Pořád jsme na tom ale byli lépe ve srovnání s auty, která stála před námi. Jinak byl celník milý, což se nedalo říct o jeho kolegyních, kterým se nelíbilo naše předjíždění.

Smí se – nesmí se převážet

I s polskou částí hranice jsme tu nechali celkem jen asi hodinu života.

Polsko

Projeli jsme tedy granicí panstwa a … byli na dálnici. Jiná cesta tu snad ani nebyla. Proti ukrajinským silnicím jsme si přišli jak v nebi. Z dálnice jsme na prvním sjezdu odbočili a jeli si dál po okrskách. I ty ale byly dokonalé, dokonce i když se nám zbláznila navigace a protáhla nás poznávací trasou přes vesničky jihovýchodního Polska.

Jihovýchodní Polsko

Začínali jsme se tu nudit. Ještě jednou – byli jsme v nejjihovýchodnější části Polska, v pohraničí. Jako ve všech jiných zemích jsme čekali zapomenutý kout světa, romantiku, omšelost, venkov, krávy, přírodu… Což o to, příroda kolem byla krásná a pár krav jsme asi i potkali, ale jinak tu bylo všechno až příliš moderní, upravené, evropské. Skvělé silnice, na kterých jsme nemuseli mít přilepené oči kvůli nepředvídatelným dírám. Kruháče, bezchybné dopravní značení… nuda a nuda. A vedro.

Řešov

Ten večer jsme dojeli do Řešova. Je to největší město této oblasti a původně nás sem zahnal hlad. Blížil se ale večer, bylo jasné, že do Krakova dnes nedojedeme, tak jsme se tu zabydleli. Apartmán jsme našli na místě (opět AirBnb), jenže než se majitel dokodrcal nás ubytovat, bylo pozdě večer a do města jsme se dostali až za tmy. Naštěstí jsme si prošli moc hezké centrum během čekání na klíče (plně naložené vespy opět na ulici, s sebou jen největší cennosti).

Řešov

Centrum Řešova je typicky polsky hezké s rynkem plným hospůdek se slunečníky, je tu i Česká hospoda. V té jsme nebyli, ale i v té naší jsme pili Kozla. Když už budete poblíž, tohle město za návštěvu určitě stojí. Extra výlet sem ale nepodnikejte, taková Vratislav (Wrocław) je větší a mnohem hezčí. A hlavně blíž.

Rynek v Řešově

A zase… nasnídali, naložili a zpátky do té nudy. Směr …

Krakov

Krakov byl poslední velkou zastávkou celého vespa tripu. Byli jsme tu poprvé a znali dvě stránky jeho pověsti. Ta první je Krakov je nádherný, ta druhá, kterou známe hlavně od Poláků, je Kraków je krásný, ale hlavně pro turisty, lepší je Wrocław.

Krakov – Rynek glowny

Ubytovali jsme se, navečeřeli a šli do centra. Kam jinam, když jste tu poprvé a z fotek znáte jen to centrum. Nutno podotknout, že jsme byli hodně unaveni (nejen ten den, už celkově z cesty), což se asi projevilo na našem úsudku. Každopádně jsme přišli na hlavní náměstí (Rynek Główny) a byli zhnuseni. Opravdu krásné město, ale opakoval se tak důvěrně známý vzorec, jako v Benátkách, Dubrovniku, Kotoru a jinde… Atrakce na atrakci, stánek na stánku, z krásného města udělali krásný, ale nechutný cirkus.

S nostalgií jsme zavzpomínali na Lvov (i Kyjev, Oděsu a Košice). Krakov byl bezpochyby nejúchvatnější, ale … jestli se jako my raději vyhýbáte Staroměstskému náměstí, tak nám rozumíte.

Ale ať Krakovu nekřivdíme. Sešli jsme z náměstí trochu bokem a všude kolem to najednou bylo jiné město. Kavárničky a kostely jako někde v Itálii, odpočinková zóna na nábřeží zase připomínala Berlín. Rádi jsme na Krakov změnili názor a pozdě večer dokonce chvíli poseděli i na tom hlavním rynku. Samostatný článek od nás ale nedostane, jen pár fotek … asi tak 🙂

K ukrajinské horilce jsme dokoupili trochu polské wódky, soplice a 95% špiritus a ráno zaměřili vespy na českou hranici.

Osvětim

Už se nám chtělo domů. Ještě jsme se ale zastavili v Osvětimi. Teď to vypadá, že uzavíráme naše cesty návštěvou koncentračních táborů (viz návštěva Mauthausenu minulý rok), ale šlo jen o náhodu, i Osvětim ležela blízko naší trasy a tak by byla škoda se tu nezastavit.

V Osvětimi

Vedro bylo na padnutí. Přijeli jsme, zaplatili za parkoviště, Lída se natáhla do stínu a Jirka šel obhlédnout situaci. Parkoviště bylo plné autobusů a od kasy se táhla fronta na vstupenky dlouhá asi 200 metrů. Vzdali jsme to. Aspoň tady bokem od hlavního tahu byla trochu zajímavější cesta.

Osvětim – fronta na vstupenky

I tak už jsme to nemohli vydržet a chtěli domů. Ze všech nabízených směrů (Ostrava, Opava, Krnov…) jsme si vybrali ten nejobyčejnější a pro nás nejpříjemnější. Asi dva kilometry západně od malého polského městečka Hlubčice (Głubczyce) jsme našli doslova malebný hraniční přechod.

Zpátky na české půdě

Uzounká silnice pro jedno auto, spíš připomínající cyklostezku. Z dálky viditelný strom, kolem něj hraniční značky a na polské straně velký kříž a pomníček, věnovaný papeži.

Státní hranice – Gadzowice – Rusín
Pomníček věnovaný papeži obyvateli obcí Gadzowice a Rusín
Na státní hranici

Jeseníky a Orlické hory

Byli jsme doma, v krásných Jeseníkách. Tuhle závěrečnou trasu jsme vybrali záměrně, byli jsme už vážně hodně unaveni a nechtěli jsme, aby poslední stovky kilometrů byly jen otravným přibližováním se domů. Proto jsme zvolili Jeseníky a Orlické hory, aby nám dělaly milou společnost, dokud to půjde.

Byl to neocenitelný nápad. Po dvou dnech nudné cesty Polskem jsme byli jako v ráji. První česká vesnice za hranicemi se jmenovala Rusín. To nám přišlo zábavné a skoro symbolické, protože na začátku naší cesty jsme přece jeli do kraje Rusínů – na východní Slovensko a Zakarpatskou oblast Ukrajiny.

Rusín

Najednou jsme byli zase plni energie a dobré nálady a bylo nám jedno, jak bude cesta dlouhá. Klikatili jsme se po kopcích, polích, kolem horských říček, každou chvíli jsme byli zase kilometr nebo dva od Polska, ale ven už jsme nejeli.

Krávy v Jeseníkách
Jeseníky
Ovce u Zlatých hor

V Jindřichově (větší vesnice) jsme si ve vietnamské večerce dokoupili něco k večeři (něco málo jsme už měli za poslední zloté z Biedronky v Hlubčicích) a v sadu u Zlatých Hor poprvé a naposledy během celé cesty postavili stan. A taky jsme vůbec poprvé stanovali na divočáka. Tma, ticho, hvězdy nad hlavou… Kdyby v dálce nesvítily Zlaté Hory, nesvítilo by tu vůbec nic.

Tady jsme přespali

Brzy ráno jsme vstali a sbalili, tím jsme získali hodně dlouhý den a nemuseli spěchat. Na pumpě v Jeseníku jsme posnídali a využili toaletu. A dál si užívali krásy okolního kraje. Po chvíli jsme z Jeseníků přejeli do Orlických hor a bylo to snad ještě hezčí.

Na cestě domů
Jeleni
Krmení
Krmení

Od Hradce Králové už to taková krása nebyla, ale už jsme byli blízko a cesta celkem ubíhala.

Nějak se zabavit musíš …
… jinak usneš

Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme dorazili do Prahy.

Psal se dvacátý šestý den cesty a tripmetr na Lídině vespě ukazoval skoro na chlup 3900 kilometrů…


Stálo to za to?

Rozhodně, bez diskuze. Během necelého měsíce jsme viděli místa, na která bychom se možná nikdy nepodívali. Právě proto jezdíme, tohle je ten rozdíl. Kdybychom chtěli jinak třeba do Oděsy, letěli bychom do Oděsy. Ale neviděli a nezažili všechno to ostatní.

Jistě, dnes bychom část cesty naplánovali a realizovali jinak a i tak by nebyla dokonalá. Hodně jsme sice viděli, ale ještě víc jsme jen projeli nebo úplně minuli, nebo tam sice byli, ale stejně nic neviděli (např. Vysoké Tatry). Jenže všechno se stihnout nedá nebo to vždycky nevyjde, ať plánujete, jak chcete.

Kdybychom se znovu vydali stejným směrem, zkrátili bychom cestu a věnovali víc času Tatrám, východnímu Slovensku a západní Ukrajině. Ale zase bychom neviděli Oděsu, Kyjev, Kišiněv… Takže jsme rádi, že jsme jeli, jak jsme jeli.

Hlavně na Ukrajině jsme potkali hodně skvělých lidí. Ono to může znít jako klišé, ale často opravdu stačilo zastavit vespu nebo se někde na chvíli posadit (třeba kvůli odpočinku) a hned se u nás někdo zastavil, jestli nepotřebujeme pomoc nebo se jen tak dal do řeči a přidal nějaké rady na cestu. Co na tom, že jsme si rozuměli každé třetí slovo, to někdy není málo…

Chvála vespám

Obě vespy jely na jedničku. A tím myslíme známku, ne rychlost, oba máme automat 🙂 Na Jirkově vespě se během divoké cesty do Koločavy udrncal šroub, držící nosič (po Praze už se toho udrncalo víc), Lídina vespa pro změnu asi od poloviny cesty nešla zamknout – to byl větší problém. Až doma se ukázalo, že i tady bylo na vině drncání. Část kastle kolem zámku poskočila a posunula se tak, že zamykání přestalo fungovat. Stačil jeden šikovný šťouch a zamykání už zase funguje. Jinak se nevyskytly žádné závady.

„Udrncaný“ úchyt šroubu

Vzhledem k tomu, že jsme obě kupovali jako ojetiny z druhé ruky, že už jsme na nich pár dlouhých tripů odjeli, že neumíme vůbec nic opravit ani o nich nic nevíme, a že hlavně na Ukrajině dostaly vážně zabrat, musíme říct, že jsme na vespy měli obrovské štěstí. Jirka dokonce tvrdí, že ta jeho teď jede líp, než před Ukrajinou.

Na místě elegantně opraveno univerzální stříbrnou páskou

Hodně jsme se naučili jezdit. Možná 1000 kilometrů, tedy čtvrtinu cesty, nám pršelo. Někdy maličko, jindy hodně. Jízda po ukrajinských silnicích často připomínala jízdu na koni. Pořád jsme se museli dívat na cestu, kdykoliv se mohla objevit další díra, vlna nebo koleje. Nebo zmizel asfalt. Zkrátka jsme získali víc jistoty na různých typech cest. Ale i víc předvídavosti a ostražitosti. Možná víc, než za celé roky předtím.

S dovolením zaokrouhlíme…

Celou cestu (kromě lokálních výletů a popojíždění) se Jirka snažil zaznamenávat pomocí motorkářské aplikace RBiker. Ze začátku to fungovalo dobře, bohužel po nějaké době začalo docházet k chybám a velkým výpadkům, zmizely stovky kilometrů. Ukázalo se, že na vině byl zaneřáděný a přehlcený telefon, ale po návratu jsme začali testovat funkci Stopař, která je součástí aplikace Mapy.cz. To sice není motorkářská aplikace, ale zdá se, že je velice přesná a i na Jirkově telefonu funguje (zatím) bezchybně i tam, kde má RBiker své výpadky. Naše záznamy z RBiker můžete vidět tady, ale berte je s rezervou, spíš pro orientaci, kde jsme se pohybovali. Sami poznáte, kde začíná let vzdušnou čarou.

Lída má na vespě funkci Trip. Na začátku cesty ji vynulovala a vespa celou cestu poctivě počítala kilometry podle počtu otočení dvanáctipalcových koleček. Za 26 dnů cesty napočítala skoro přesně 3900 kilometrů, jen maličko chybělo.

Když k tomu připočítáme lokální výlety, kdy jsme jezdili jen na Jirkově vespě (a také kvůli lepší zapamatovatelnosti), zaokrouhlíme to s vaším laskavým dovolením tak, že celá Expedice Horilka byla dlouhá 4000 kilometrů. Kdo nesouhlasí, může říkat, že to bylo možná o 50 km méně 🙂

Mise Expedice Horilka 2018 splněna 🙂

Celou trasu jsme přibližně zrekonstruovali na Mapy.cz (bez lokálních pojížděk, zabloudění apod.), klikněte na odkaz nebo obrázek.

Trasa Expedice Horilka 2018 – pro možnost zoomování klikněte na obrázek

Vespa na Ukrajině

Jak jsme psali. Ukrajinský celník nám řekl, že Vespa neexistuje. Na Ukrajině vážně ne. Celkem jsme potkali čtyři. Jednu v Oděse, jednu v Kyjevě a dvě ve Lvově, z toho jedna sloužila jako dekorace před restaurací. Jinak jsme ale potkali spoustu napodobenin, převážně Honda Giorno a podobné modely.

Oděsa – Verde napodobuje i styl písma
Lvov – Vespa jako dekorace před restaurací
Lvov – jediná „živá“ vespa ve městě

A tím uzavíráme hlavní část popisu cesty Expedice Horilka 2018. Nejezdíme proto, abychom sobě nebo komukoliv něco dokazovali. Pocit, že jsme pro sebe něco dokázali, se dostavil už před dvěma lety, když jsme v Brennerském průsmyku stáli u cedule Itálie. Od té doby víme, že dokud vespy pojedou a nám vydrží síly, můžeme jet kamkoliv, je to jen otázka času, peněz a počasí. Nejsme ani žádní rekordmani, známe hodně lidí, kteří toho najezdí mnohem víc. Prostě nás to baví. Už teď máme v plánu několik dalších cest a jednu z nich se opět pokusíme realizovat příští léto.


V příštích dílech se podělíme o praktické tipy a zážitky z nejzajímavějších míst.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *