Expedice Horilka 2018 – Na vespách Ukrajinou i jinou krajinou (II.)

Opouštět Ukrajinu po necelém týdnu byl najednou zvláštní pocit. i když to bylo jen na chvíli. Byla to etapa cesty, kdy jsme měli trochu smíšené pocity. Měli jsme za sebou už hodně deště a cest, které podle plánu měly být zajímavé, ale právě kvůli tomu dešti a následné únavě nijak zvlášť zajímavé nebyly.

Z Černovic to na rumunskou hranici bylo jen asi 40 kilometrů a ten den bylo naštěstí hezky. Situace na hranici byla podobná – pustili nás před sebe, nikdo nedělal problémy a za dvacet minut jsme byli za hranicí. Když jsme si na parkovišti za prostorem celnice upravovali věci před cestou, přišel si k nám poklábosit jeden z rumunských celníků, vyptával se na vespy, když jsme řekli, že s nimi na dálnici můžeme, zasmál se, že to v Rumunsku problém nebude, že dálnice nemají, a poradil nám, ať jsme na silnicích opatrní a nejezdíme za tmy.

Rumunsko

Naše cesta Rumunskem byla dlouhá jen 200 kilometrů. Krajina tady na severu byla mírná, ne tak placatá jako třeba v Maďarsku nebo na severu Srbska, ale proti Ukrajině to byl rozdíl. Rozdílů bylo víc, například všechna zvířata tu byla přivázaná ke kolíku. To byla mimochodem jedna z věcí, kterou jsme na Ukrajině úplně nechápali, tady se každé zvíře pohybovalo naprosto volně, ať už to bylo ve vsi nebo někde za humny.

Rumunské kozy

Byl vidět i jiný charakter zemědělství, Ukrajina jako by stále nesla stopy družstevního hospodářství, kdežto tady byly mnohem víc jasné soukromé pozemky.

Jedna z mnoha zastávek v typické rumunské vesnici

Silnice nebyly žádný zázrak, ale ani katastrofa jako v Zakarpatí. Na hlavních tazích byly hodně slušné.

Zastávka v Botosani

Odpoledne v Botosani jsme padali vedrem, vybrali jsme tu pár Leu, na konci města jsme zastavili natankovat a na kafe a strhla se další silná bouřka. Po nějaké době čekání, když déšť zeslábl, jsme opět natáhli nepromoky a jeli deštěm dál směrem na Jasy. I když nám po zbytek cesty pršelo a postupně se stmívalo, Rumunsko nám dokázalo udržovat dobrou náladu, protože na jih od Botosani před námi rozprostřelo panoramata, jaká jsme do té doby nikde neviděli. Žádné hory nebo soutěsky, obyčejné pastviny, ale tak úžasně zasazené do přírody, že nám bylo líto, že je vidíme tak zamlženě. I přes ten déšť jsme ten večer zařadili Rumunsko na seznam příštích důležitých cílů.

V bouřce na pumpě v Botosani

Do Jasů jsme nakonec nedojeli, skončili jsme v milém penzionu o pár desítek kilometrů dřív. Za nocleh jsme zaplatili asi 400 korun a jako prezent dostali domácí pizzu, což jsme ocenili dvojnásob, protože jsme po cestě na rumunských pumpách nikde nepotkali ani sendvič.

Jasy

Po Bukurešti jsou Jasy druhým největším městem Rumunska. Leží blízko hranice s Moldavskem a byly tedy přímo na naší cestě.

Ráno jsme sem vyrazili, cestou střídavě trošku pršelo, ale v Jasech se vyjasnilo a ukázalo se i slunce. Zaparkovali jsme v centru (náklad jako vždy nechali na vespách) a šli se projít po hlavní třídě – bulváru Štefana cel Mare. Tenhle moldavský kníže, po našem Štěpán III. Veliký, je pro Moldavsko i velkou část Rumunska něco jako náš Karel IV.

Jasy
Jasy
Jasy – po dešti nebo před?

Bulvár byl krásný a Jasy určitě zajímavé město, ale my jsme se tu jen prošli, vrátili se k vespám, nasedli a … správně, začalo pršet. město jsme opouštěli v celkem silném dešti, který ale opět za chvíli přestal a k moldavské hranici jsme přijeli se sluncem v zádech (protože jsme jeli z jihu).

Nekonečné pastviny Rumunska
A další a další divocí psi

Moldavsko

Na rumunsko-moldavské hranici
Na rumunsko-moldavské hranici

Za 30 minut jsme byli za hranicí a Moldavsko nám připravilo celkem příjemné překvapení. V Četnické stanici v Koločavě nám totiž někdo vyprávěl, že v Moldavsku jsou ještě horší silnice než na Ukrajině. No a i když se nedá říct, že by byly vzorové, tak nás mile překvapilo, že aspoň na naší trase nijak hrozné nejsou. Ano, byly tu špatné úseky, objevovaly se koleje nebo vlny na jinak krásné silnici, ale jeli jsme celkem plynule a když byl někde vážně horší úsek, byl krátký a byli jsme na něj dopředu upozorněni. Na silnicích probíhala spousta opravných prací – něco, s čím jsme se na Ukrajině téměř nesetkali.

Jirka s dronem

Krajina byla podobně hezká jako v Rumunsku, občas trošku pršelo, ale spíš nám svítilo slunce. Skoro celou cestu až do Kišiněva.

Kišiněv

K večeru jsme zastavili na pumpě pár kilometrů před hlavním městem – kapučíno, wifi – a přes AirBnB si našli ubytování v centru. Přišlo nám automatické potvrzení a my se vydali do Kišiněva. Vedro, do toho začalo znovu pršet. Navigace nás dovedla na nějaké šílené sídliště. Chtěli jsme v centru! Jak jsme se později dozvěděli, „tady všude je centrum“.

Lída čekala u vesp, Jirka šel obíhat paneláky. Adresu nenašel. Každý panelák měl vchod na jinou stranu, prostory před domy byly oplocené, zarostlé, hrozná džungle. Majitel bytu nám neodpovídal na zprávy. Během čekání se s námi začal bavit nějaký místňák. Mohlo mu být něco k šedesáti, na sobě měl tepláky a vedle nás zaparkované Porsche Cayenne. Vyprávěl nám, že jeho žena pronajímá několik bytů hned v tomhle paneláku. Za dolar zavolal ze svého telefonu majiteli toho „našeho“ bytu a ten že prý za chvíli přijde.

V dešti jsme čekali hodinu, bylo už devět hodin, když se ukázal a řekl nám, že se něco stalo a že byt není. Vrátil nám předem zaplacené peníze a že má pro nás adresu, kam můžeme jet a ubytovat se, že vše domluvil. Byli jsme na něj docela naštvaní, tak jsme si vzali peníze a obrátili se na toho s Porsche.

Odstrojili jsme náklad z vesp, vyjeli s ním do jednoho z bytů v paneláku. Jeho žena nebyla příjemná, ale o to nešlo. Když nám řekla o pasy, že nám je vrátí ráno, odmítli jsme je vydat. Opište si je, vyfoťte, ale pasy nedáme, neznáme vás (kdo ví, jak si lidi v Kišiněvě vydělávají na Porsche). No, zase jsme všechno naložili na vespy, zase našli pumpu s wifi (už bylo deset), našli za pětistovku hotel v centru (vážně v centru) a za chvilku bydleli. Protože jsme měli málo moldavských leu, jen tolik, kolik nám vrátil ten člověk, platili jsme směsí moldavských a rumunských leu a zbytek dali v dolarech. Za dolary jsme si ještě dali Kozla, jiné pivo tu neměli, a šli spát. Vespy nám před hotelem až do rána hlídali dva uniformovaní sekuriťáci v autě.

Když už jsme byli okradeni o večerní Kišiněv, vyrazili jsme si aspoň ráno trochu prohlédnout centrum. Ano, hádáte správně, šli jsme na bulvár Štefana cel Mare, zkrátka když v těchhle krajích hledáte centrum, hledejte bulvár nebo náměstí Štefana…

Bulvár Štefana cel Mare v Kišiněvě

Bohužel času na Kišiněv bylo málo, určitě by bylo zajímavé zůstat tu déle, ale my měli program.

Štefan cel Mare a Lída cel Bubeneč

Posnídali jsme, prošli se městem, naložili vespy a zase zvedli kotvy. Dál na jih, dnes se ještě vrátíme na Ukrajinu a konečně se dostaneme k moři.

Tak trochu suvenýrová tržnice
Krmení holubů
Památník obětem HIV
Za rohem hlavní ulice
Hotel uvnitř mnohem lepší, než venku… a auto sekuriťáků

Cesta byla krásná a pohodová. Drželi jsme se po pravé straně řeky Dněstr (na mapě je to levá, západní strana), protože jsme neměli v plánu jet přes komunistické Podněstří.

Jirka nakupuje moldavské víno, litr a půl za dvacku. Bábušky se předhánějí, všechna ale ochutnat nemůže. (screenshot z videa)
Jirka nakupuje moldavské víno, litr a půl za dvacku. Bábušky se předhánějí, všechna ale ochutnat nemůže. (screenshot z videa)
Na jihu Moldavska

Vespa neexistuje

Přechod přes moldavsko-ukrajinskou hranici byl jednoduchý a rychlý. Jen ukrajinský celník měl problém s našimi vespami. Kontroloval je v počítači a po chvíli hledání nám oznámil, že žádná Vespa neexistuje, že takovou značku tam nemá. Zasmáli jsme se a řekli, že před ním dvě vespy stojí a může se na ně podívat. Ve své databázi je nenašel ani pod značkou Piaggio. Naštěstí to nebyl problém a mohli jsme se vrátit na Ukrajinu. Nutno připomenout, že ani my jsme do té doby na Ukrajině jedinou vespu nepotkali, jen spoustu napodobenin.

Jenže začalo silně pršet. To tu dlouho nebylo, co? 🙂 Dobrovolně jsme tedy zůstali asi půl hodiny pod střechou ukrajinské části hraničního přechodu. Čekali jsme, až přestane. Nepřestalo, tak když déšť alespoň trochu zeslábl, nasadili jsme nepromoky a vyjeli. Do sucha. Pršelo vážně jen v místě nad ukrajinskou celnicí.

Zátoka

Zapomněli jsme vám říct, že jsme cestou trochu změnili plán trasy. Původně jsme dnes měli dojet přes přechod Palanca – Majaky do Oděsy, jenže nám dal cestou někdo tip na Zátoku, která leží přímo na deltě Dněstru. Prý dobré na koupačku. Potřebovali jsme si trochu jen tak odpočinout, tak jsme pro tento směr zvolili přechod Tudora – Starokozače.

Zátoka

Hned za hranicemi jsme na obzoru viděli vodu. Nebylo to ale Černé moře, jen záliv delty Dněstru. Do Zátoky zbývalo ujet ještě 60 kilometrů. Všechno tu bylo jiné, přímořské. Sice na ukrajinský způsob, ale i tak přímořské. Nevoněly tu pinie – nejsou tu – a ani vzduch nebyl cítit solí. Černé moře má totiž malou salinitu, proti Středozemnímu asi poloviční. Na relativně malou rozlohu do něj vtékají čtyři velké řeky – Dunaj, Dněstr, Dněpr a z ruské strany přes Azovské moře ještě Don.

Zmrzlina Odesa – Zátoka, pláž u Černého moře

V Zátoce nenajdete nic než hotely, penziony, soukromé oplocené pláže, restaurace a obchůdky. Už se nám ani nechce psát o tom, že na jednom místě jsme tu večer příšerně zmokli v bouřce, která opět byla jen nad námi. Když jsme dorazili do vily, kde jsme našli ubytování, mohli se potrhat smíchy, že jsme mokří, když vůbec nikde neprší.

Zůstali jsme tu dvě noci a nedělali nic, než se váleli na pláži, váleli na terase, koupali v moři nebo si zašli do nějaké restaurace na jídlo.

Oděsa

Po dopolední koupačce jsme konečně vyrazili do Oděsy. Cesta byla jen asi 65 kilometrů dlouhá, tak jsme nespěchali. Bouřku se nám tentokrát podařilo objet.

Jak jsme už psali na Instagramu, říká se, a my už to máme potvrzeno, že když chcete na tváři Ukrajince nebo Rusa vyloudit zasněný úsměv, stačí říct Oděsa. Nevěděli jsme proč. Upřímně, Zátoka pro nás byla důležitá proto, že tu nebylo co dělat, ale jinak to byl jeden velký lunapark. Něco podobného ve větším jsme čekali od Oděsy.

Oděsa

Vyrazila nám dech. Je opravdu krásná. Ale víc vám teď neprozradíme, protože si později zaslouží samostatný článek.

Oděsa

Strávili jsme tu jeden a půl dne a dvě noci a nechtělo se nám odtud. Přemýšleli jsme, jestli si pobyt prodloužíme, ale náš pokoj nebyl na další noc volný a když už to všechno jednou sbalíme, nebudeme se stěhovat jen po městě, ale vydáme se na další cestu.

Oděsa

Navíc jsme si říkali, že by ten den neměl smysl. Atmosféru města jsme nasáli, znovu se vykoupali v Černém moři, ale další den by byl stejný.

Potěmkinovy schody, Oděsa

V jednu ráno jsme seděli venku u piva, pomalu se loučili s Oděsou a kuli plány. Najdeme si hned teď ubytování v Kyjevě. Ale kde to bude nejlepší? Jirka psal kamarádovi Sašovi (je z Kyjeva a žije v Praze), ve které čtvrti máme hledat …. „Když to stihnete zítra, dám ti klíče, pozítří ráno odlétám“. Následoval telefonát „To nemůžeme stihnout, trasu z Oděsy do Kyjeva máme naplánovanou na dva dny …. … … dobře, pokusíme se o to“.

Šli jsme hned spát, vstali v šest a v půl osmé už vyráželi prázdnou Oděsou na Kyjev.


Jestli jste viděli třetí epizodu dvacáté první série Top Gear, kde v malých autech jedou z Krymu do Kyjeva a pak pokračují do Černobylu, tak polovina naší cesty tady byla shodná s tou jejich. I my můžeme potvrdit, že to byla neskutečná nuda, a to jsme jeli jen něco málo přes polovinu délky jejich trasy. Nalevo lány slunečnic, napravo lány slunečnic, před námi lány … … „pokračujte po této silnici 450 kilometrů, poté zahněte doprava“ 

Srovnání naší cesty z Oděsy do Kyjeva s cestou Top Gear
Srovnání naší cesty z Oděsy do Kyjeva s cestou Top Gear

Ujeli jsme 100 kilometrů v kuse, pak pauza. Další pauzy už byly po 50 až 70 km, museli jsme se v úmorném vedru probrat, protáhnout, napít se, dát si kafe… Dobré bylo, že na cestě byly kilometrovníky, které ukazovaly, kolik kilometrů zbývá do centra Kyjeva. Tedy dobré to bylo, když se objevilo číslo 200, ještě lepší, když tam byla stovka.

Pokračujte ještě 300 kilometrů
Na pumpě… opuštěné – pokračujte ještě 200 kilometrů…
Vodu ….

Kyjev

Máme to za sebou, konečně v Kyjevě

Těsně před sedmou večer jsme konečně dojeli do Kyjeva, kde na nás čekal Saša. Ubytoval nás (v samém centru, kousíček od Zlatých vrat i od Majdanu), na uvítanou nakrájel špek a nalil do plna horilku – pěkně silná domácí samohonka. Na osvěžení jsme pak skočili na pivo ke Zlatým vratům (správnější překlad by byl Zlatá brána, ale to ukrajinské Zoloti vorota je tak nějak hezčí) a do noci pak ještě klábosili na balkóně s krásným výhledem na panorama Kyjeva.

Kyjev – výhled z balkonu
Zlatá brána (Zoloti vorota)

Kyjev od nás samozřejmě dostane samostatný článek.

Pomník kočky, Kyjev

A v příštím díle shrneme poslední třetinu naší cesty, nazvané Expedice Horilka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *